Osud? Náhoda? ……. Jak se vypořádat s minulostí…….

Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli sem tento příběh napsat. Toto jsou stránky pro maminky s dětmi, které se tu radí, pomáhají si při starostech s dětmi, ale pak jsem si řekla, že i když to není příjemná věc, i když se vám to asi bude číst hodně špatně (i když ne hůř, než mně se to psalo), třeba někomu pomůžu. Sama sobě jsem už pomohla, i když to v sobě pořád mám, pořád mě to pronásleduje, ale mám manžela, který mi hodně pomohl, mám děti, které miluju a kvůli kterým musím všechno překonat…Prosím všechny, kteří se dostali do podobné situace, aby byli silní, aby udělali všechno možné proto, aby se jim žilo dobře, byli šťastní, i když vím, že je to dost bolestivé a kruté. Ale všechno se dá překonat, a i když se to nedá z hlavy vymazat, tak se to dá „uložit“ někam hodně hluboko.
Tento článek jsem psala se slzami v očích a hrozně se mi klepou ruce. Tak omluvte případné chyby.

Bylo 14. srpna 1998 – mě bylo 17 let. Byla jsem klasická puberťačka, i když taková trošku zakřiklá, s mámou jsem moc nevycházela, proto nacházela útěchu v partě kamarádů. Ale byly jsme dobrá parta – i když tenkrát jsem si to jenom myslela. Nikdy jsem nekouřila, nepopíjela alkohol, a přece na mě sáhla ruka osudu. Proč si vybrala zrovna mě? Byla to náhoda? Nebo se to prostě stát mělo?

Ten osudný den jsme vyrazily s kamarády na diskotéku. Celý den jsem měla takový ten divný pocit, jako by se mělo něco stát, ale nijak jsem se tím nezabývala.
V deset hodin jsme dorazili do klubu, kde se pravidelně konaly diskotéky. Ale ten večer jsem se nějak nedokázala bavit. Nebavilo mě tancovat, a tak jsem se v půl jedné sebrala, že pojedu domů. Kamarádka mě přemlouvala, abych počkala, že pojedeme za hodku dalším trolejákem (trolejbus), ale já trvala na svém. A tak jsem vyrazila směr zastávka. Troleják jel asi za 5 minut, nastoupila jsem a sedla jsem si na své (ještě tenkrát oblíbené) místo úplně vzadu v rohu. Cesta k nám na sídliště trvala asi 15 minut. Celou dobu seděli naproti mně dva Romové. Mohlo jim být tak 25. Ale nebyli to takový ty klasický špinavý, zapáchající. Byli nóbl oblečený, navoněný. V tu chvíli jsem si říkala, že vypadaj jako mafiáni. Celou cestu si mě prohlíželi a já měla zase ten špatný pocit, který se pořád stupňoval. Začala jsem mít i strach, ale vůbec jsem nevěděla, co to znamená, tak jsem to nechala být.

Blížila se moje zastávka. Vystoupila jsem, přešla silnici a přes parkoviště si to namířila přímo domů.
Najednou jsem za sebou uslyšela hlasy, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Ale pak jsem podle hlasu poznala ty ony dva romy z trolejáku, tak jsem přidala do kroku. Ale najednou mě chytili a táhly stranou. Byla jsem vystrašená a zmatená, ptala jsem se , co to dělaj, ale oni se jen smáli…..
Bohužel jsem měla tenkrát na sobě jen krátkou minisukni……………………………………………………….
A pak se to stalo. Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale strach mi to nedovolil. Nešlo to, prostě to nešlo, ať jsem se snažila sebevíc, nevydala jsem ani hlásku. Jen jsem brečela…………………… Pokoušela jsem se aspoň vzepřít, ale byli silnější……………………………..

Domů jsem se jen ploužila, celá od krve. Bylo mi zle, přes slzy jsem neviděla na cestu, ani nevím, v kolik jsem přišla domů. Ani nevím, jak jsem se strefila klíčem do zámku. Vlezla jsem do vany, celá „špinavá“, „znechucená“………….
Najednou mě vzbudilo bouchání na dveře. Máma. „Co tam děláš? Tak už vylez, jseš tam už dvě hodiny“. Tak jsem vylezla. Když jsem vylezla, máma se na mě podívala, pak na věci a ptala se, co se stalo. Začala jsem znova brečet a všechno jí řekla. Její reakce mě ale dost šokovala. Jediné, co mi řekla bylo, že si za to můžu sama, a že nemám dělat takové scény, sebrala se a odešla do práce.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem nenáviděla celý svět, byla jsem odhodlaná být na všechny zlá a nepříjemná. A také to tak bylo. Až do doby, než jsem poznala manžela. Ten mi otevřel oči a naučil mě zase žít.

A teď jsem hrozně šťastná, že jsem ho potkala, a že s ním mám dvě krásné děti. Občas se mé myšlenky stočí na to, co by bylo, kdyby………….

JH