Moje sestra pracovala ve speciální mateřské školce, kterou navštěvovaly děti s různými vadami – zraku, sluchu… Vyprávěla, jak pod svými okny zaslechla hovor dvou učitelek. Povídaly si nahlas o slepé holčičce, měly s ní soucit a litovali ji… Jenže ta holčička tam byla s nimi… Hrála si a jistě od nich leccos odposlechla, protože přerušila jejich hovor otázkou, kdože je to ten „chudáček“, o kterém si povídají… Narodila se už jako slepá s prognózou, že nikdy nebude chodit… Teď, po několika operacích, chodí… vidět ale nebude nikdy. Jinak je ale opravdu šikovná. Mnohým by se mohlo zdát, že jsou její rodiče na ni docela přísní… Já bych ale řekla, že ji jen nijak nerozmazlují a nelitují.. Protože nevidí (a nedá se s tím nic dělat), snaží se hledat její možnosti někde jinde (mimochodem – věděli jste, že i slepí můžou lyžovat?) Ona sama by o sobě nikdy neřekla, že je chudáček. Nikdo jí to neřekl. Až teď.
Já vím – na druhou stranu – kdo jiný by Vás měl litovat a foukat rány než ti nejbližší… A dnes už snad nikdo nevěří na zdůvodnění „velký kluci nebrečí!“ Brečí přeci i ti největší a proto se někdy se foukat musí… A někdy to v životě vážně stojí za… viz ty dva odstavce, co jsem napsala výše. Jenže! Přeci to nevzdáte!? Nebo jo?
Ještě se s tím „faktem“ nemůžu srovnat (a asi to ani nejde), člověk, kterého jsem znala, už není, nežije, říká se tomu spáchat sebevraždu. Já vím, řeknete, že ho neznáte, že neznáte důvody… Myslíte si, že existuje takové důvody? Nechci, aby to vypadalo, že si třebas troufám soudit a posuzovat něco, co neznám, co jsem nepoznala…já se jen snažím pochopit… a tak se mi to nějak honí hlavou…