Nové plavky

Tak jsem se dnes procházela s dětma po městě a narazila jsem na obchůdek. Ve výloze jsem viděla krásné plavky. Nejdřív jsem chtěla odejít, ale nešlo to, něco mě táhlo dovnitř. Tak jsem vešla. Nejdřív jsem se trošku rozhlížela, ale pak jsem nakonec poprosila paní za pultem, jestli by mi mohla ukázat ty strakaté plavky ve výloze…Strašně se mi líbily. I ten střih byl takový ideální pro mou postavu po dvou dětech. „Jakou byste chtěla velikost?“ ptala se paní za pultem. „NO podprsenku tak 80C a kalhotky větší, aby byly přes bříško“. Chvilku se hrabala pod pultem v košíkách, ale pak mně nakonec vytáhla opravdu plavky v té velikosti. Hned jsem s nima zamířila do kabinky. Oblékla jsem si je a zjistila, že mi padnou jak ulitý. Tak jsem chvilku váhala, ale nakonec si je opravdu koupila.
Ale jak jsem se tak blížila domů, popadl mě takový divný pocit. V hlavně se mi začaly honit myšlenky, jak to řeknu manželovi, že jsem si koupila plavky.
Tak jsem si je doma nenápadně oblékla, a šla jsem k němu. Koukl na mě, pak se vrátil zpět k televizi. Tak jsem se nenechala odbýt, a stoupla si mu před televizi.
„Hm, sis koupila plavky jo?? A na co je potřebuješ? Kolik stály?“ Neřekla jsem ani slovo, šla do ložnice, a zase se převlékla.
A pak se ozval podruhé: „no to jsem si koupil v pátek za 700,- papouška, tak jsi hned musela jít a koupit si plavky. Jenže já to nekupuju z našich peněz na žití, ale z melouchů a z toho, že prodávám ptáky, co už nechci“.
Tak jsem mu na to jen odpověděla to, že on vydělává, aby uživil rodinu, a zbytek co si vydělá mimo, tak má na své koníčky, ale že já jsem doma se dvěma dětma, mám jen mateřskou, a z té si prostě nemůžu dovolit nic koupit. A tím naše debata skončila. Teď je to tu jak po bitvě, moc spolu nemluvíme, jen sem tam nějaké slovo.
Tak jsem si myslela, že mi třeba řekne, že jsou pěkné, že mi sluší, protože jsem z nich měla takovou radost, ale teď mě tu radost zkazil, a říkám si, proč jsem si je vlastně kupovala???