Ona a on. Oběma kolem třiceti let. Na pohled normální pár. Ovšem některé večery u nich byly k nezapomenutí. Netrávila jsem je s nimi, ale přesto jako bych byla o patro níž.
Občas přišel on domů v podnapilém stavu. Ani se nedá říci, že mírně podnapilém. Protože to byl pán tvorstva, tak začal doma „úřadovat“. A tak jsem slyšela, jak na ní řve ve tři hodiny ráno, že nemá večeři, že je to coura, že on si zjedná pořádek. Pak jsem už slyšela jen pár ran a druhý den jsem paní viděla, jak se plouží s monoklem na oku a vyhýbá se všem sousedům.
Nebo jsem si šla v noci po příchodu z práce zakouřit a slyšela ji, jak pláče na balkóně. Manžel ji tam zavřel na celou noc. Byl leden a ona byla jen v pyžamu.
Mnohokrát jsem tam slyšela výkřiky, pláč, jeho řev. Nikdy nikdo nepomohl.
Jednou přijela i policie a vyptávala se ho mezi dveřmi, co se to tam děje. Po pěti minutách odjeli a dole nastal cirkus znovu. Prý si dovolila někde stěžovat, tak dostane za vyučenou, aby měla proč!
Další dny paní nebyla k vidění. Prý byla v nemocnici. Když se vrátila, měla na ruce a rameni ortézu. Tak to tam chodilo den po dni. Vlastně večer po večeru, noc po noci. Až jednou jsem si říkala, že je dlouho klid. A já byla ráda. Paní sebrala všechnu svoji odvahu a odešla. Jistě jí to stálo hodně sil, ale snad, určitě, se jí to vyplatilo.
Je to už pár měsíců, co jsem ji potkala s kočárkem a šíleně řvoucím miminkem. Asi neví co je noční klid :o), ale takovéhle rušení určitě nikomu nevadí. Naopak.