Jednu pronáší manža, když přijde odpočatý z práce…Vchází do, na první pohled, uklizeného domu (-samozřejmost). Oběd na plotně (-samozřejmost), jedno prndě si hraje v pokojíčku nebo na zahradě na písku, druhé se mi plazí u nohou nebo úplně náhodou spí v postýlce.
Samy se vytřely podlahy (- samozřejmost), samo se uklidilo nádobí z myčky
(- samozřejmost), samo se vyžehlilo prádlo (- jako u mamcilenci – jen to minimum)
(- samozřejmost), samo se uklidilo, a třeba se i samy zalily kytky… (-samozřejmost).
Tomi se sám naučil básničku (-samozřejmost), sám se naučil zavazovat boty
(-samozřejmost), sám se naučil jezdit na kole (-samozřejmost), sám se naučil malovat barvičkou na sklo (-samozřejmost)… Prostě, všechno se udělalo někdy samo.
Odbije půl pátá, my jsme náhodou doma … „Jak to, žes „x “ nestihla, vždyť jsi celý den doma?“ :-))
Druhou větu pronáší kámošky, když přijdou na „kávu“. Vejdou do, na první pohled (fakt nestíhám utírat prach, drhnout koberec od vodovek, mýt opatlaná okna, třídit tuny hraček, leštit koupelnu, udržovat zahradu, zametat chodníčky, zašívat…), uklizeného domu.
Uvařeno, jo?! Vytřeno, jo?! Upečeno, jo?!?! Kytky ještě neuschly, jo?! Prádlo uklizené, jo?! Malej už jezdí na kole, jo?! Víš, co dávali v oblíbeném pořadu, jo?! V knihovně, jo?! Pohádku před spaním, nakojit a stihnout oblíbený seriál, jo?!
Kávu sice pijeme na pokračování, protože děti samozřejmě pro naší kávu nemají pochopení, ale přesto … „Jak to všechno stíháš?“
Pro mě to znamená, že půl dne mám pocit, že to se mnou docela ujde :o)), ale druhou polovinu dne mám pocit, že jsem k ničemu :-((.
Tak jak to vlastně je?
Jak vypadá mateřská „dovolená“. Doma, celý den doma. :-))
Ráno vstáváme dřív než manža. Náš roztomilý bobek prostě má po páté ráno vyspáno a hlavně – má chuť se škádlit. Pro mě to znamená – buď si nechat trhat vlasy, nechat se štípat, kousat, přelézat, žužlat a při tom poslouchat zvuky horší než budík.
Nebo prostě vstát, obléknout sebe i bobka a začít něco dělat. Protože jakmile se někdo nebo něco pohybuje, je bobek spokojená a „šťastná.“ Hlavně musí u všeho být a na všechno sahat. Připravování snídaně tak zvládám jednou rukou i za cenu toho, že se sem tam něco vyleje, vysype, rozbije. Když máme připravenou snídani i pro Toma, vzbudíme ho a snažíme se ho povzbuzovat k rychlejšímu tempu, abychom do školky nepřišli až k obědu.
Než se já stihnu v koupelně během minuty zkulturnit, stihnou prnďata vylít čaj, nebo vysypat chleba s marmeládou na zem, polít tričko… vyházet pleny z košíku, sundat si ponožky, někam zarochnit nepostradatelný dudlík…:-)
Cesta do školky se den co den stává během na čas. Rychle ze školky zpět, protože bobek buď nemá nepostradatelného dudlíka, nebo jí nebaví sedět v kočárku, nebo už má hlad a mělo by nastat první spinkání. Než uspokojím bobkovo bříško, je část sváči mimo požadovanou oblast. Ale co. :-))
Tak přebalit – což vyžaduje další sportovní zdatnost. Přirovnala bych to k nějakým silovým zápasům. Než stačím bobka dohonit s plenou, je počůraná deka, vysypaná kytka. (Ale lepšíme se, kytky začínají v klidu žít a nočník už se stává kamarádem). To už mám vypocené asi tak kilo a spálené kalorie ze snídaně. Hurá do postýlky. Hlazení po čelíčku, líbezné pohledy… na oplátku se mi dostává kopanců, facek.
Tak nechám bobka v postýlce samotného a běžím vytřít drobky po obou dětech, vyměnit povlečení na dece, vylít nočník, připravit zeleninu na polévku, hodit prálo do pračky, zapnout myčku… všechno za poslechu bobkova hulákání a vyžadování maminky. Ovšem – za chvíli se mi podaří řev vyměnit za rádio nebo kulisu televize.
Tak honem – a je tu desetiboj – tu polévku, něco rychlého k obědu, hodit prádlo do pračky, pověsit vyprané, zapnout brambory, co dělá myčka, zalít ty kytky… mezitím mozek vstřebává informace z rádia nebo televize – budeme volit bobka, povodně u nás v koupelně, zácpa na dálnici – nebo kde, bouračka mezi plyšáky, léky nejsou levné bonbony, i ve vysoké politice létají facky a počasí bude ještě horší než je – bobku, my se té rýmy snad nikdy nezbavíme.
Bylinky na menopauzu – nepotřebuju, rovná daň – nestíhám evidovat, reklamace zboží – to si raději koupím nové, období maturit – netýká se mě, matka a práce – jo , tak to určitě a kdy…
Nenápadně se jdu podívat do postýlky. Bobek spinká opět v nové poloze. Dnes z postýlky kouká levá noha. Tak super. Mám chvíli volno, v rychlosti vybírám jedno z mých několika koníčků, zálib, ale i nutností, zapnu třeba počítač. Cvaaak!! :o)) „Béééé, béé“ A je po počítači.
Přebalit, chytit, přeprat, ťapat, houpat, kutálet, napapat. Je jedenáct hodin. Honem pro Toma do školky.
Sakra, zase zelená kolena. Jak to? Co bylo ve školce? Zase jste se prali? Honza tě bouchl?! Co jste malovali? Kde jste byli na procházce?
Doma – hraj si s ní chvíli, já se také zkusím naobědvat. Pozor, to nesmí cucat, pozor, tahá… něco, pozor… už po šesté odbíhám od stolu. ( Že by americký fotbal?) Tak do ohrádky. Néééé! To se nedá, obědvat za takového řevu. Tak z ohrádky ke mě ke stolu. Stůl ovšem nebyl připraven na nálet bobka (ubrus už nepoužíváme). Talíř, pozor, slánky, sklenička, otevřený kečup…
Po již vypoceném obědě:
Jdeme do pokojíčka – vařila myšička, kutululu, houpyhoupy, člověče nezlob se, skákal pes, takhle jedou páni, vybarvit krtečka. Modrá pastelka se nejí, myška není žlutá. Máš šestku, házíš ještě jedou! Pozor, leze na schody. Bobek – sváča – prádlo – do postýlky, uspávat – řvaní – autíčko nemá kolo – samo upadlo – čaj utekl i s lahvičkou pod postel – kde je červené autíčko – kde je dudlík – vylitá štáva – lepí podlaha – znova vytřít -mokré tričko – do špíny – pověsit vyprané prádlo, rychle složit, žehlit dnes ne, nádobí už se umylo.
(Kde je sluníčko. Ať už neprší! To počasí!)
Konečně usnula, konečně si chvíli Tom hraje sám. Udělám si kafe a fakt si na chvíli sednu. Ty jo! Je půl páté. Otvírají se dveře. Manža. „No, ty si tu sedíš u kafe, nohy na stole. To je dovolená.“
Nedopité, studené kafe stojí na stole. Bobek se na nás vesele směje. Tom visící na okně (zavřeném): „Hele, jede mašinka. Ale už mě nezajímá. Jsem už velkej.“
Ještěže jsou tak roztomilé, úžasné, milé a „naše“.
To se tou „mateřskou dovolenou“ klidně propracuju až do práce.