Ale co mě opravdu dostalo, byla část článku autora Adama Chromého (pro zájemce zde: http://chromy.blog.idnes.cz/c/27039/Smrtelny-vzdech-Ceskeho-lva.html ), kterou si dovolím citovat: „…dvě hodiny sledovat bezradného Jaroslava Duška, který si k moderování pozval slepé či hluché pomocníky, čímž ovšem spíše než na solidárnost symbolicky nechtěně poukázal na to, kdo jediný může přenos bez úhony přežít. Nevidomý klavírista tak namísto obdivu vzbuzoval spíše lítost nad tím, jak se jakožto cvičená opička stal součástí pro něj nepochopitelného bizarního panoptika…“
Nechci onomu pánovi (kritizujícímu handicapované lidi, kteří něco umí, navíc s jeho příjmením – jak úsměvný paradox 🙂 ) upírat právo vyjádřit se. Ani mu nechci vyvracet jeho názor, je to jeho věc. Nakonec nežijeme jen ve společnosti laskavých, inteligentních, zdravých, úspěšných a dokonalých lidí.
Já sama za sebe však musím říct, že zmiňovaný nevidomý klavírista ve mně lítost nevzbuzoval, ale jen a jen obdiv. Já sama umím zahrát pár akordů na kytaru a pak taky brilantně brnkat na nervy… 🙂 A tak pochopitelně mají můj obdiv všichni, dospělí i děti, kteří umějí hrát na jakýkoli hudební nástroj. A pokud navíc nemohou používat zrak, zvedám obdivně palec dvojnásob. Uvědomila jsem si to, co mě nikdy předtím nenapadlo. Že ten hoch nemůže hrát z not! Pochybuju o tom, že existují i notové zápisy v Braillově písmu, ale i kdyby. Jak by je během hry mohl číst, když obě ruce používá ke hře? Musí mít kromě hudebního sluchu také neskutečnou paměť.
Ten kluk mě nepřestával překvapovat i svou skromností a suverenitou, s jakou vystupoval, zároveň. Působil naprosto klidně, bez trémy, která často s ostatními dospělými nominovanými umělci přímo cloumala.
A když pak nevidomý pozdravil znakovou řečí neslyšící diváky, zírala jsem už jen s otevřenou pusou. Jasně, naučit se posunek, určitě lze. Ale když nevidíte a nemůžete ho odkoukat…
Myslím, že je velká škoda, když na spoustě ceremonií, od soutěží krásy až po předávání jakýchkoli nablýskaných cen, vystupují stále titíž zdraví umělci a nevídáme také ty, kteří rovněž něco umí, ale dalo jim to v životě asi mnohem víc práce a museli přelézt více překážek, i když si je snad ani nepřipouštějí. Často jsou mnohem pilnější a cílevědomější než kdejaký zdravý člověk. A nám zdravým by mnohdy slušelo víc pokory a také radosti nad prostým faktem, že jsme zdraví a máme v mnohém život snazší…