Někdy je to k vzteku

Již čtvrtý rok žijeme v podnájmu v bytě v rodinném domě. Původně jsou tu byty dva, v přízemí dva, nahoře jeden velký, který obývá naše paní domácí. To není jen tak obyčejná paní domácí, to je něco jako učitelka, kontrolorka, bachařka a vůbec vše, co by asi domácí neměla být. Ovšem na druhou stranu je to ženská, která má srdce (i když na to ráda a často zapomíná), je dost životem zkoušená a hodně toho musela vydržet. Je dokonce i milá společnice u kávičky a občas i dobře poradí. Prostě taková všehochuť obyčejného člověka…Ovšem někdy, zvláště tehdy, když dojde na to, že se naše názory rozcházejí, začne docela slušné peklo. Nemluvím o nájmu a o tom, že se mi ledacos nelíbí. Naše paní domácí nemá ráda výzdoby, nemá ráda dekorace, nechápe, že naše rodina (hlavně od té doby, co zemřel táta) je rodinou dětí a matky a ne jinak. Máme rádi, když máme veselá okna s nějakým tím obrázkem – což nám zakázala, rádi zdobíme byt na různé svátky, nejvíce – jak jinak – Velikonoce a Vánoce. Ani to nemá ráda – stromek vytáhne z igelitu ozdobený z půdy a pak ho tam po několika dnech vrátí. To my ne, všechno jsme vždy hodně prožívali – prostě naučili jsme se dělat si radosti po tom, co jsme zůstali sami, ale ani předtím to nebylo o moc jiné. Prošli jsme si všichni – já i děti – dost temnými obdobími plnými slz a problémů – a tak se asi umíme radovat z maličkostí.
Někdy mi připadá, že některé věci jsou jako naschvál. Když jsme před vánoci konečně vyzdobili celý byt do posledního a byli spokojeni, všechno se stěhovalo – měnila se okna. Vzhledem k tomu, že dům je povětšinou z pískovce, ten binec byl úchvatný, navíc jsme museli rozstěhovat půlku napresovaného bytu (je nás hodně a je malinký). Já sice chápu, že je to nutnost, ale mluvím o subjektivních pocitech, ne o objektivním hodnocení situace.
V pátek jsem horko těžko umyla okna zaplácaná projíždějícími auty (máme okna nízko nad zemí) a neustálým deštěm a přeháňkami, které nás sužují a také snášejí na okna všechen ten sajrajt z komínů (bydlíme na vesnici, kde každý topí vším, co hoří). Opravdu mi to dalo hodně práce. Jenže jsem tím asi spustila lavinu, že vešlo v povědomí, že je nutno dodělat výměnu oken, tedy tu zednickou část, která nebyla udělána při výměně. Opět se sekaly dlaždičky tvořící parapet, padal pískovec, lítal prach a okna jsou špinavá. Navíc to tak bylo od soboty do neděle do večera, ovšem hotové je jedno okno, u jediného okna je parapet. Zbytek má čekat do dalšího víkendu. Je tu šílený binec – prach z pískovce je všude, je tak jemný, že se dostane do každé skulinky, počítač musel změnit své místo, sedačka se musela přestavit a tím jsem přišla o své jediné pohodlíčko při chvílích u telky. Takhle to musí vydržet do víkendu, jen uklidit si musím. Včera jsem to psychicky nezvládla, kluci jen zametli a zbytek jsem si nechala na dnešek.
Že já …… jsem ty okna vůbec myla.

Já mám paní domácí docela ráda a umím s ní vyjít, jen mi někdy vadí to naprosté nesoukromí, neboť byt není zamykatelný a je zvykem, že když někdo něco chce, prostě vejde do bytu, navíc je na naší chodbě vchod do sklepa, kde je darling, který se musí v případě vyčerpání malé studny přepnout a ještě je zde skříň s elektrikou. Já vím, že jsem se sem nastěhovala dobrovolně, ale neměla jsem jinou možnost, když tchán po smrti svého syna prohlásil, že již nejsme jeho rodina a musíme z rodinného domu, kde jsme několik let bydleli. Jinde jsem s dětmi podnájem nenašla.

Potřebovala bych vysvětlit, proč nikdo nechce pronajmout byt matce, která má děti a jde jí o to, aby měly dobrý domov, a je jejím prvotním zájmem zaplatit nájem, aby o střechu nad hlavou a taky o děti nepřišla. Všichni pronajímatelé tvrdí, že bych neplatila nájem, že bych se vymlouvala na děti a raději vezmou do nájmu lidi bez dětí, se kterými mají nakonec problémy. Neplatí jim nájem, nemohou je dostat z bytu, devastují byt a podobně. Ale ani tak je nikdo nepřesvědčí, že matka s dětmi je lepší nájemník než mladý kluk či holka, kterým je jedno, jestli se budou muset stěhovat za pár týdnu jinam, protože nájem nezaplatili. Já to nemůžu pochopit. Pak dochází k tomu, že mámy přicházejí o své děti, ač se starají, jak můžou. Není nikoho, kdo by jim pomohl, sociálka prohlásí, že o děti se postará a vrátí je, až uzná, že má matka pro děti odpovídající bydlení podle jejich měřítek – podotýkám subjektivních měřítek. Dokonce jsem zažila jednu takovou pracovnici, která mi chtěla vzít děti jen proto, že měly dohromady jeden pokoj a spaly na palandách. Kamkoli dnes přijdu, abych se styděla, že mám vůbec děti. Všude jsou překážkou a nikde nerespektují mateřství. Velmi často si poslední dobou připadám jako vyvrhel společnosti.
Opravdu to nechápu. Všude se stále hovoří o tom, jak máme málo dětí, jak je nutno s tím něco dělat, ale když je mám – jsem špatná. Tak kde je ta správná cesta?

Tak tedy válčíme v tomto malém krcálku, šlapeme si po hlavách a půlku příjmu dáváme na nájem a přemýšlíme, jestli máme ještě nějaká práva.

Možná jsem teď zamíchala více na první pohled nesouvisejících témat, ale já myslím, že tohle stojí za zastavení a popřemýšlení a tvoří celek. Kdyby měly matky s dětmi nebo rodiny s dětmi větší zastání, nemusely by řešit problémy s prací, školami, společenským uplatněním a ani s bydlením a nemuseli by s velkým sebezapřením plnit nesmyslné příkazy domácích, kteří z nich jen bohatnou. Ale ten byt na to opravdu nevypadá a mnozí by jej jako byt asi ani nenazvali. Ale zbývá mi něco jiného v dnešní době? Takové ty řeči o různých stavebních spořeních atd. – no kdo si zjistil, co to obnáší a jak to funguje, ví, že tohle může být dobrou věcí pro dítě, které se za pár let narodí, ne pro rodinu na hranici chudoby. A nevěřím, že bude lépe. V současnosti je trend spíš ten, že takových rodin bude přibývat.