To jsem se učila jezdit na kole, byly mi 3 roky, jeje, kolikrát jsem spadla, ale byla jsem taková klučičí a nic jsem si z toho nedělala. Dnes vím, že i kdyby byl ten pád bolestivý, nevyrovná se pádu životnímu. To je bolest ostrá, palčivá, neutuchající i po několika letech, ba někdy i do konce života.
Bylo mi 5 let – prý právě den mých narozenin, když se rodiče pravomocně rozvedli. Vlastně jsem tomu ještě až tak moc nerozumněla. Pamatuji si ale některé momenty, to když se mamka s tátou moc hádali a já se sestrou uklízela střepy z lahve od vína, které byly rozesety pod kuchyňskou linkou.
Pak najednou byl konec. Odstěhovali jsme se od táty k jedné tetě, která měla syna. Bydleli jsme tam, myslím, půl roku. Vím, že tam za mamkou chodil jeden pán, říkali jsme mu strejdo. Zdál se mi fajn, neměla jsem pocit, že bych měla být naštvaná, že to není můj táta. Ten si nás občas vyzvedl a jeli jsme s ním do práce. Dělal mašinfíru, bylo to hrozně fajn, jezdili jsme v lokomotivě a houkali, jasně že tajně, to by byl jinak průšvih pro taťku, kdyby někdo zjistil, že jezdíme s ním.
Pak nám mamka řekla, že se budeme stěhovat. Byl to vysoký věžák. Bydleli jsme v druhém patře a měli jsme dva balkóny.
Tam ale začalo peklo. Dostavil se k nám strašák a měl jméno „alkohol“. Převtělil se do toho člověka, co jsme mu pak říkali táto – to jsme museli. Ten fajn strejda, který si uměl dělat srandu, byl najednou postrach. Nejednou přišel domů, zavřel nás v pokoji a jen jsme se v přítmí krčili, báli se toho křiku a těch nadávek. Pomalu to začalo být na denním pořádku. Já začala chodit do první třídy a s tím byl také spojen strach. Bála jsem se, že dostanu horší známku než dvojku, protože jinak jsem byla bita dřevěnou latí. Moje sestra měla oporu mamky, spolu si hodně rozumněly. Sestra je o rok a půl starší. Já jsem byla tátova, milovala jsem ho a miluji. Prostě on byl mým světem. Nevím, proč tomu tak bylo. Moc jsem se těšila až zase bude v měsíci víkend, který budu s ním. Hrozně mi chyběl. Ale nadruhou stranu jsem moc chtěla, aby mamka cítila ke mně totéž co k mé sestře. Vím, že vztah mezi mamkou a taťkou byl více než špatný. Nesnášeli se a naschvály jeden druhému měly snad být řešením.
Prostě já jsem byla celý táta a to byl kámen úrazu. Rozdíl v přístupu mamky ke mně a k ségře byl značný. Nedala jsem to znát, ale uvnitř mě to zžíralo. Jak já chtěla být ségrou. Být jako ona, abych se mamce zavděčila, abych měla také tolik pohlazení a pusinek. To byl možná i důvod, proč jsme si se ségrou nikdy neporozumněly, ten vztah se dodnes nenapravil, ač jsme se obě snažily. Hrozně jsem žárlila, že ona má mamku a já ne. Já měla jen „tátu na neděli“.
Nevlastní otec si mě k tělu už vůbec nepřipouštěl, dneska se sama sebe ptám, proč ke mně měl kladný vztah ve chvíli, kdy to maminka nevěděla. Pamatuji se na to, jak mamka se ségrou jely za tetou a já byla s ním doma. Myslím, že snad na den nebo dva. Trápila mě několik let jedna noční můra, jak se na mě valí obrovitánský balvan, když se přiblížil, probudila jsem se. To se mi stalo právě tehdy, spal u mě v pokoji a tak jsem k němu v noci přišla, že mám strach, že se mi něco zdálo. On mě vzal pod deku, možná s pocitem, že mě musí chránit. Kdyby mě nesnášel, tak to neudělá. Povídal si se mnou.
Ale jeho přístup se opět změnil, když maminka se ségrou přijely. Proto jsem se sama sebe začala ptát, proč to tak je.
Nicméně jeho výlevy vzteku, když byl posilněn notnou dávkou alkoholu rozhodně neustávaly.
Pak se narodila naše mladší sestra. No jak nám bylo proti srsti vozit jí venku, krmit mlékem z lahve, přebalovat – tehdy ještě do látkových plen. To mi bylo osm a sestře devět a půl.
Někdy v té době jsme se opět přestěhovali, ale do většího bytu. Vím, že malá byla ještě v kočárku.
Svého tatínka jsem už nevídala, ale příčinu neznám, to bylo asi mezi dospělými. Bylo mi po něm smutno, po čase jsem si i říkala, jestli bych ho vůbec poznala. Nikdy jsem se nikomu s tímhle nesvěřovala, ale když jsem byla sama, moc jsem na něj myslela. Mamka o něm nikdy nemluvila dobře, kdo ví, třeba k tomu měla důvod, to já se nedozvím. Myslím ale, že vina je vždycky více či méně na obou stranách. Jednou jsem ale tátu potkala, to mi bylo 12, ve městě. Blížily se jarní prázdniny a on mi řekl, že si pro mě přijede a budu u něj na týden. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože mamka říkala, že už si pro nás nechce chodit. Bulela jsem jako želva. Bože lidičky, ja měla takovou radost, nedá se to vůbec popsat. Mamka tomu nevěřila, když jsem jí to doma říkala. Prý, že stejně nepřijede. Byli jsme domluveni na sobotu v 10 hodin dopoledne. Já si zabalila věci už den před tím. Nemohla jsem dospat. Když se blížila doba jeho příjezdu, seděla jsem u okna a netrpělivě ho vyhlížela.
Už měl zpoždění. Byl čas oběda, já se šla ztěží najíst a když jsem dojedla a umyla nádobí, opět jsem si šla sednout k oknu. Mamka pořád říkala: „Vidíš, já jsem ti říkala, že nepřijede, je prolhanej a dělá z tebe blbce!“ Bylo mi hrozně. Najednou, bylo už někdy kolem druhé odpoledne, se ozval zvonek.
Žaludek se mi stáhl nervozitou, jestli je to ten, koho si přeji. A přece, táta opravdu přijel.
V tu chvíli nemohlo být na světě šťastnější dítě než já.
(Promiňte mi, tohle je pro mě opravdu nesmírně těžké, proto si pokračování nechám na další článek. Hledám v sobě sílu vyprávět to všechno.)
Takže jestli vás zajímá, jak to bylo dál, vyčkejte, prosím. Musím to ze sebe dostat, protože se tím vším, co se událo, trápím mnoho let, ale nedokážu to najednou. Vlastně na to ani přes slzy nevidím. Je to dávno a přesto čerstvé. Je to na celý život.