Je šest ráno. Jindřišek už nějakou dobu houká v postýlce a chce vstávat. Tobě zvoní budík, jdeš za chvíli do práce. Jindřiška mi dáváš do postele. Doufám, že ještě chvilku zabere, mohli bychom ještě půl hodinky spát. Houká dál. Večer jsem zapomněla připravit něco k pití, zřejmě má žízeň, tak vstáváme taky. Převlíkám ho, přebaluju a jdeme do kuchyně.
Chystám mu mlíko, ty snídáš. Jindřišek dostal láhev se sunarem, pije a už nehouká. Potřebuju kafe, ještě že jsem ho včera odpoledne navařila fakt dost.
„Kde je kafe, vždyť ho bylo tolik, tys ho vypil?“ ptám se tě, když už jsi na odchodu.
„Jo, jsem myslel, že máš ráno radši čerstvý.“
Mám radši čerstvý, obzvlášť kdyby ho uvařil někdo jiný než já. Vařím si kafe, chystám Jindrovi snídani, vařím čaj pro Ríšu, chystám mu snídani. Ještě taky něco pro sebe. Krmím Jindru, pak se najím i já a dám si konečně to kafe!
Tak nedám, Ríša se vzbudil, houká teď zas on. Vytahuju Jindru ze židle a dávám mu suchý rohlík, aby se dojedl sám. Jdu pro Ríšu. Na nočník, zas načůraná plína, převlíknout a jdeme na snídani. Krmím Ríšu a pak se konečně najím i já a dám si to kafe.
Jindra včera zjistil, že z lahvičky s čajem se dá výborně vylévat voda na zem. Aktuálně je to jeho nejzamilovanější zábava. Zrovna si na to zas vzpomněl. Beru mu čaj, plácám ho po zadku a jdu pro hadr, abych utřela podlahu. Řve. No nic, pustím jim chvíli televizi, abych se mohla nasnídat a dát si konečně to kafe.
„Na nočník,“ hlásí Ríša. Tak jo, jdeme na nočník. Vlastně ne, zapomněla jsem ho ráno snést dolů. Běžím po schodech pro nočník a honem zpátky. Stihli jsme to (včera ne). Už je půl osmé, za chvíli musím jet. Honem do sebe hážu rohlík se salámem a hrnek kafe, to už ale Ríša jde z koupelny se spuštěnýma kalhotama do kuchyně.
„Co jsi dělal, kakal nebo čůral?“
„Kakal, čůral.“
„Tak zpátky do koupelny, musím ti utřít zadek,“ zaháním ho zpátky. „Kdy už si konečně zapamatuje, že tam má počkat na utření zadku?“ říkám si. Že by si ho někdy dokázal utřít sám, považuju zatím za utopii. Utírám mu zadek a u toho dožvýkám ten svůj ranní rohlík. Usazuju děti k pohádce a jdu se sama během pěti minut zkulturnit a převlíct (no, za pět minut se nedají dělat zázraky, to je jasný).
Ještě přebalit a převlíct Jindru, převlíct Ríšu, nachystat s sebou pití a můžeme vyrazit. Oběma oblíkám svetry a bundy, obouvám je. Taky sebe. Jindru nesu do auta (těžký terén nezvládá), Ríša jde naštěstí sám. Oba připoutat a jedeme.
U školky jsme za 10 minut. Cesta od auta nám trvá dalších 10 minut. 15 minut se převléká Ríša v šatně (chci po něm, aby to zkoušel sám, tak je to nadlouho). Mezitím se Jindra dívá přes sklo do třídy na děti a řve. Chce dovnitř. Nakonec ho tam po dohodě s učitelkou na chvíli pouštím, abych dooblékla Ríšu. Beru Jindru, řve ještě víc, tak ho dávám na chodbě do bazénku s balónkama. Nechávám ho tam ale jen chvíli, spěcháme do obchodu a taky potřebuju vařit. Když ho lovím v balónkách, už má hysterický záchvat.
Odcházíme od školky, ale on se mi s řevem neustále vytrhává a vrací se zpátky. Nakonec ho musím odnést. Fakt se pronese, má už 15 kilo.
Pomalu jdeme do obchodu a nakupujeme. Je toho dneska dost. Vracíme se k autu, ale Jindra už nechce chodit, sedá si na chodník. No tak nesu na zádech batoh s nákupem, v jedné ruce zbytek věcí, které se mi tam nevlezly a v druhé těch 15 kilo. Jedeme domů.
Je už 12.30 hodin. Doma jsme byli o půl desáté, převlékla jsem ho, nachystala mu svačinu a nakrmila. Vařila oběd. Sbírala a věšela prádlo, chystala oblečení na dnešní odpolední výlet. Mezitím jsem se snažila uspat Jindru, potřebovala jsem, aby usnul brzo, vždyť ho musím nejpozději o půl druhé zase vzbudit. Musí se vyspat, hned ze školky jedeme na hipoterapii. Usnul až ve dvanáct.
Tak to moje skutečné volno bude trvat nakonec jen 1,5 hodiny. A půl hodiny jsem strávila tím, jak ti to tady taťko píšu. Ale napsat jsem ti to musela. Abys věděl, jak to je. Kdybys to nepochopil, musela bych se tě na oplátku večer zeptat: „Jak sis užíval to volno v práci?“
Protože každý to máme s tím volnem trochu jinak.