Vešla jsem do čekárny u naší pediatričky. Dcerka ihned usedla na malou židličku a chystala se zouvat si botičky. Stojím vedle ní, usmívám se a pobízím ji, aby si je pěkně zula…V daný okamžik výjde ze sesterny maminka s miminkem v náručí. Miminko pláče, moc pláče. Je to takový ten pláč, který se vám zarývá až do mozku či morku kostí.
Vše vidím jakoby zpomaleně a dívám se na ono dítko. Je celé červené z toho křiku a slzičky se mu kutálejí po tvářičkách. Je malinké cca 2-3 měsíce života. Vzpíná se mamince v náručí a hodně se třese.
V tom mě zatahá má dcerka za rukáv a odtrhne můj pohled od toho plačícího tvorečka a ptá se, zakrývajíc si obě ouška: „Maminko, proč to miminko tak pláče??“ odpovídám jí: „Protože bylo očkované“. Nemohla jsem si nevšimnout dvou malých náplastí na nožičkách toho děťátka. Dcerku to ale neuspokují: „Ale mami, proč tak pláče??“ stále si zakrývá ouška. „Protože ho to moc bolí, víš.“ „A proč ho maminka nepochová a nepofouká mu to?“ Děťátko v té chvíli opravdu leží na podložce a maminka cosi lustuje v kabelce. Ona to neví, zrovna tak jako já před lety, že její miminko potřebuje právě v tuto chvíli její náruč, protože neví, co se to s ním děje. Proč ho tak strašně najednou bolí hlavička, proč se to všechno děje, kde je „maminka“??
Miminko stále hrozně pronikavě pláče a mě se chce plakat s ním. Jeho pláč je slyšet stále i po tom, co opustí čekárnu.
Dcerka se ke mě tiskne a schovává si tvářičku pod mou ruku. V té chvíli už vím, že já tohle své dcerce nikdy neudělám… už nikdy… navzdory všemu.
Už většina z vás tak nějak ví, jak je to se mnou a jaký mám postoj vůči očkování a tohle byla opravdu poslední kapka. Některé z vás nepochopí, ale už jsem se k leckterým věcem okolo očkování prokopala a spousta věcí okolo mne se vyjasňuje. Proto ten název – latinské Memento mori – což znamená „Pamatuj na smrt“, nebo také varování či připomenutí, že člověk je tvor smrtelný.