Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem už ve druhém měsíci. Neměla jsem žádné problémy a ani jsem netrpěla nevolností. Jediné, co dělalo starost doktorům, byl můj vysoký krevní tlak. A tak jsem každý měsíc trávila preventivně tři až čtyři dny v nemocnici na pozorování. Dítko rostlo jako z vody a já jsem kynula a kynula. Přibrala jsem třicet kilo a vypadala tak na dvojčata.
V sedmém měsíci jsem byla s maželem na výletě a najednou zvonil telefon. Volala uplakaná tchyně, že se jejímu příteli stala v práci nehoda, ať hned přijedeme. Bohužel měl smrtelný úraz. Snažila jsem se být klidná, abych nestresovala i mimimko.
Druhý den jsem šla na pravidelnou kontrolu a opět mě poslali do nemocnice kvůli vysokému tlaku. Ale to už mě bylo řečeno, že tam budu až do porodu. Mimčo se obrátilo zadečkem dolů a tlak nechtěl klesnout.
Na pohřeb mě samozdřejmě nepustili, tak jsem vše prožívala „jen“ v nemocničním pokoji a klidu. Manžel denně navštěvoval mě i maminku, která se ze všeho zhroutila.
Když se konečně vše uklidnilo a my se zase mohli v klidu těšit na příchod toho nejcenějšího, přišla další rána. Bylo to čtrnáct dní před porodem, kdy dovezli do nemocnice mého dědečka. Šla jsem ho hned navštívit a dlouho jsme si povídali.
Hrozně se těšil na první pravnoučátko. Druhý den ho měli převézt do léčebny a já jsem mu slíbila, že se za ním přijdu podívat o víkendu, až mě pustí na víkend domů.
Pustili mě, jak slíbili a já se na dědu moc těšila. V sobotu ale přišla babička, že není dědečkovi dobře, ať necháme návštěvu až na neděli. Zrovna když jsme dojedli nedělní oběd a chystali se k odjezdu, zazvonil mě telefon a já věděla, co se stalo, ještě než jsem telefon zvedla.
Volala moje sestra, že děděček ráno umřel. Strašně mě mrzelo, že jsem se s ním nestihla rozloučit a hlavně, že jsem nesplnila slib (že se mu přijdu ukázat ještě „celá“).
Vrátila jsem se zpátky do nemocnice a dávali mi prášky na uklidnění. A za dva dny, když byl za mnou manžel na návštěvě, zvonil telefon jemu. Volala maminka, že umřel jeho dědeček.
Měli jsme se těšit na miminko a místo toho jsme řešili jeden pohřeb za druhým. A já ani na jeden nemohla. Byla to krutá daň.
Ale přece jen se nám přezevšechno narodila o týden později zdravá a krásná holčička. Sice musel přijít na řadu císařský řez, ale vše proběhlo bez komplikací.
Hned jak nás pustili z porodnice, jeli jsme ji ukázat dědečkům na hřbitov a chodíme pravidelně, aby viděli jak jejich pravnouče pěkně roste.
Ale vždy mě bude mrzet, že jsem se nestihli rozloučit a že nemohli maličkou pochovat. Věřím, že se na nás dívají tam, kde teď jsou a mají radost, tak jako já a manžel.