Myslete si o tom, co chcete, já to prostě vidím takhle. Samozřejmě vysvětlím proč 🙂
Úplně úvodem musím napsat, že mám muže velmi ráda. Nejsem feministka, zakládám si na tradičních hodnotách a ctím rodinu. Na druhou stranu, opravdu se domnívám, že za 60 procenty srdečních příhod u žen stojí muži.
Že je to odvážné obvinění? Ano, připouštím.
Jenže za to nemohu – mužská logika a přístup ke světu (a nedejbůh se zamýšlet nad jejich přístupem ke světu žen) mě k tomuto nařčení dnes přivedla. Jen si poslechněte, co se u nás zase jednou přihodilo, a snad mi dáte za pravdu.
Příběh bude dnes velmi krátký.
Blíží se podzim. Zejména letos se zdá, že si s námi příroda lehce pohrává, když na nás „vybalila“ současné nádherné počasí, nicméně mne, jako jednoznačného pragmatika, z míry a zaběhlých regulí nevyvede. Změna počasí z letního na podzimní pak přijde ze dne na den a já pak každoročně překvapeně nemile touto dobou zjišťuji, že je mi sice doma před počítačem nebo s Karolínkou na zahradě skvěle v teplácích nebo v šortkách, ale jakmile mám vyrazit do práce nebo na tiskové konference, opravdu nemám „co na sebe.“
Proto i letos jsem se po dohodě se svým mužem rozhodla vyrazit na nákupy v podvečerních hodinách, kdy už bude Kája v postýlce (aby to roztomilé děcko muže nedejbůh neobtěžovalo) na nákupy nových letních halenek. Nic dramatického.
První část úkolu muž splnil a tak jsem nadšeně vyrazila nakupovat. Vše probíhalo hladce, žádný telefonát urgentně mě povolávající domů se nekonal. Uff. Byla jsem přešťastná.
Doma jsem nevěřila svým očím, ani ne v půl deváté, když jsem se vrátila ověšená nákupními taškami a balíčky, dítě sladce spinkalo v postýlce a manžel rozvalen na gauči studoval denní tisk.
„Paráda,“ pomyslela jsem si naivně a šla muže pochválit za opravdu „dobře odvedenou práci“…
Jenže asi v deset večer začalo další z mých soukromých pekel. Karolína se probudila a vzlykala a vzlykala. Uchlácholila jsem ji.
Za půl hodiny se situace opakovala. Holčička se vždycky probrala, držela se za bříško a plakala…
A já ji konejšila a uspávala… a tak pořád dokola, asi s půlhodinovou frekvencí.
Krátce před půlnocí, když jsem Káju zase uchlácholila ke spánku jsem unaveně padla do křesla a ptám se muže: „Co jsi jí dal k večeři? Takové bolení bříška neměla přes dva roky…“ a hlavou mi probíhala jména všech chorob střev a žaludka, infekcí a tak dále…
Manžel nezklamal. Zvedl hlavu od novin a pozdvihl obočí: „K večeři? K jaké večeři? Ty jsi mi neřekla, že jí něco mám dát k večeři… měla jít v sedm do postýlky…“
Krve by se ve mně nedořezal, houby infekce, holka se chudák díky individuu, se kterým sdílím domácnost, budí celý večer hlady… No netrefilo by vás z něj?
A tak je ponaučení pro dnešní den jasné. Nemám ráda feministky, ale s postupem času docházím k závěru, že k muži je fakt třeba dostat návod k použití. A pak mu ještě na každý den připravovat další, aby věděl, jak se má chovat.
Anebo si dát při nákupech nových letních košil sraz s kamarádkou, vypít při tom pěkných pár skleniček vína a nevracet se před ránem. Ať si pak manžel hezky sám vylíže, co si nadrobil. Třeba mu to už konečně dojde, ne?
Prima den přeje Marta
