Po dvou a půl leté známosti, kdy jsem si myslela, že mě nemůže nic překvapit, jsme se brali…A před svatbou jakoby snad naše láska spíš pohasla. Věčně jsme se dohadovali ohledně příprav na svatbu. Říkala jsem si, to přejde, to jsou ty předsvatební přípravy, bude líp…
Po svatbě jsme bydleli u našich a začali shánět byt, znáte to, všude dobře, ale ve svém nejlíp, tam vám do ničeho nikdo nekecá.
A naše hádky se začaly stupňovat i kvůli penězům, kdy jsem se po svatbě manžela snažila přimět k tomu, že teď už máme peníze společné a měli bysme určitou částku dávat do společné obálky a šetřit si na bydlení.
Konečně se našel byt, který vyhovoval našim požadavkům, i když manžel měl spíš představu domečku, leda ale tak na obrázku, neměl na něj ani korunu.
A protože jsem zatoužila po dítěti a snad nejen já, ale i manžel, bylo potřeba na bytě máknout.
Celé těhotenství jsme stále bydleli u našich, nebylo to vůbec lehké, naši nám kecali do peněz, do nenarozeného dítěte, které máma chtěla pojmenovat podle svého a mezi mnou a manželem to jen jiskřilo.
A tak jsme šli do svého nově zrekonstruovaného bytečku poprvé až když jsem si nesla svůj malý uzlíček z porodnice, taková malá premiéra, kdy jsem měla najednou smíšené pocity, jak to všechno zvládnu. Nový byt, do toho malé dítě… Ale zvládám to skvěle.
Naší dcerce bude za pár dní rok, bydlíme už ve svém, stále doděláváme byt. Ze začátku to bylo bezvadné, hádky ustaly, byli jsme ve svém, prostě změna, hlavně ten pocit, že vám nikdo do ničeho nekecá.
Jenže vše se začalo vracet, manžel je věčně nevrlý, pořád remcá, člověk se mu ničím nezavděčí.
Vdávala jsem se z lásky, dítě bylo chtěné, ale takhle jsem si manželství nepředstavovala. Občas doma i brečím, mám pocit, že ty začátky, kdy to bylo nejkrásnější, jsou dávno pryč a že mi je už nikdo nevrátí, že zůstanou jen ve vzpomínkách. Bojím se, že už bude jen hůř.
Mám pocit, že manželovi na mě už vadí všechno, špatně vařím, neumím uklízet, špatně umývám podlahy, neumím se podle něj postarat o malou. No jak směšné. Vždyť já jsem s ní kolikrát celý týden sama, zatímco on pracuje mimo naše město a jezdí domů třeba jednou za týden, takže asi nevidí to, že jsem s dítětem 24 hodin denně. Kdybych se neuměla postarat o dítě, asi by tu to dítě dávno nebylo. Myslím, že tohle by on nezvládl. Nedokáže totiž svoji dceru ani přebalit, do mě jen remcá.
Netuším, co bude dál, mám jen pocit, že tohle manželství je na pytel a jestli se nestane nějaký zázrak, tak snad brzo skončí rozvodem. A to bych nerada. Brala jsem si manžela z lásky a chci, aby naše manželství bylo pořád plné lásky, vždyť máme krásnou dcerku a já chci, abychom byli rodina.
Vždyť jsem se nevdávala od toho, abych se za nějaký rok hned zase rozváděla, chci, aby měla moje dcerka tátu a já nechci zůstat svobodná matka, nebo spíš rozvedená.
Ale také nechci, aby moje dítě vyrůstalo v rodině, kde jsou hádky. Ráda bych si to s manželem vyřešila, ale jakmile něco nadhodím, hned remcá a nechce žádný problém řešit, jako by bylo vše v pořádku. A tak se to nashromažďuje a už je toho víc a víc a při každé hádce si pak zpětně vyčítáme i rok staré věci. Je to prostě neúnosné.
Někdy mám pocit, že se mnou snad už manžel ani nechce být.