Po narození dítěte se zdá naše manželství být krásnější. Manžel si mě hýčká a mrnětem se všude vychloubá. Uběhne týden a už si mě manžel tak nehýčká. Mně začíná zas kolotoč. Ráno budíček. Mrně brečí, třeba nakojit, poté přebalit a pokud je manžel doma, tak udělat snídani. Po snídani ustlat, opláchnout se a šupem obléct dítě a do obchodu! Nakoupit, jít domů, nakojit dítě, dát spát a začít vařit oběd. Hurá oběd se vaří! Manžel sedí u pc, tak jdu hodit prádlo do pračky a třeba poklidit, případně podle času žehlit. Manžel už má hlad, tak třeba pospíšit s obědem… Vypadá to, že dítě ještě spí, tak třeba poobědvat a nabrat nové síly… Nejlíp v manželově obětí, ale to záleží, jestli bude mít chuť. Ano, manžel si pro mě udělal čas. Na chvíli se vznáším a užívám si ho, ale za chvíli se ozve malý hladovec. Tak zas nakojit, přebalit a nezapomenout pověsit prádlo. No, teď půjdem asi na procházku, ať se mrně nadýchá čerstvého vzduchu. Takže nabalit kabelu, obléct a než půjdem, tak udělat průvan, ať trochu vyprchá ten hnusný pach cigaret. Nevím, jak to může manželovi chutnat, fuj!!!
Po tříhodinové procházce je třeba jít domů. Mrně se za chvíli ozve na papání. Tak jsem doma. Docela mě bolí nožičky. Tak hači, kojit a nezapomenout přebalit. Poté posbírat prádlo, vynést koš, udělat večeři, dát spát mrně. Já miluji spánek, tak nejpozději po deváté si jdu lehnout. Samozřejmě se mi nechtíc povede vzbudit dítě, tak musím prvně nakojit, přebalit a jít spát, ale jak na potvoru bolí dítě bříško, tak to tak lehko nepůjde. Po hodince se mi podaří dítě uspat. Hurá, jdu spát a nechám si něco krásného zdát. Ráno mi totiž začne stejný kolotoč. A já tak toužím po změně?!
Po třech letech přibylo další mrně a ještě horší kolotoč. Myšlenky typu, že starší dcera mi pomůže, se mi týden po porodu mlží. Dcera začne žárlit a pes taky. Manžel musí být věčně v práci, ať to finančně utáhnem, tak mi moc nepomůže. Přijde domů utahaný, pojí a zasedne k pc, nebo televizoru. Nedej bože, aby se ozval švagr, že je dobrý čas, jestli nechce jet na ryby. No jo, to už je najednou čilý, a samozřejmě jede a vrátí se pozdě večer. Ach jo, mám nervy na pochodu. Do toho se objeví tchýně a začne mi do všeho kecat. Samozřejmě musí věnovat velkou pozornost dceři, aby snad nebyla okrádána o přízeň. Už z toho šílím, mám nervy v kýblu a obávám se, že mi praskne hlava.
Hrůza, je to úděl nás žen? Nebo jsem tak blbá a nechám si vše líbit?