Mému mladšímu synkovi byly v létě čtyři roky. Skončil mi rodičovský příspěvek a já se musela přihlásit na pracovní úřad…Mám Obchodní akademii, k tomu jsem se rozhodla udělat si kurzy počítačů a jednoduchého a podvojného účetnictví. Při tom všem jsem si začala shánět práci. Když už se nějaké hezké pracovní místo objevilo, poslala jsem žádost o zaměstnání, životopis a čekala, jestli se někdo ozve.
Dnes jsem byla na konkurzu. Žádala jsem o místo sekretářky ředitele zdravotní školy v našem městě. Na pohovor jsem se řádně připravila, vše o škole si vyhledala na webových stránkách, hezky se upravila a v naději se vypravila na konkurz. Měla jsem přijít mezi 9 a 12 hodinou.
Když jsem přišla do školy, čekalo nás tam asi 8 uchazeček, které už prošly na základě životopisu do užšího výběru. Každá z nás strávila u ředitele hodinu. Já přišla na řadu už celá vyhladovělá a žíznivá asi ve 13 hodin.
Čekala jsem otázky typu Jaké je Vaše vzdělání, jak moc umíte dobře na počítači, jak rychle píšete na stroji atd. Místo toho jsem se ale dočkala dotazů, které jsou zakázány. Kolik máte dětí, máte hlídání, co dělá Váš manžel, jak máte velký byt, mají děti svůj vlastní pokojíček atd.
Každý mi radil před konkurzem, ať se tvářím sebejistě a přijdu pozitivně naladěná. Na toto chování jsem se ale dočkala názoru, že takovou optimistku nepotřebují, že ta se hodí akorát tak pro manžela, oni prý potřebují někoho rázného. Prý vypadám mladince a křehce.
V životopise jsem neuvedla, že mám dvě děti. To je ale asi ta největší nevýhoda při hledání zaměstnání. Mám maturitu, mám certifikáty, státnice a ovládám cizí jazyky. Mám ale také dvě děti.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu malý okamžik litovat, že jsem maminkou. Co je to za dobu, ve které žiju?
Jsem hrdá na to, že jsem maminkou.
A jaké máte zkušenosti vy?
Jandulka