Začalo jim na mě všechno vadit, ale nejen na mě, vlastně i na mojí rodině, tu se jim nelíbilo na mých rodičích to, tu zase ono. Prostě oni měli svůj názor a za tím si stáli.
Přípravy na svatbu byly katastrofální, skoro se žádná nekonala, oni měli svoji představu, my také. Nakonec to nějak dopadlo, nikdo se nepopral a aby k té rvačce opravdu nedošlo, raději rodičové seděli každý na jiném konci stolu.
Jenže co po svatbě? Bydlení jsme neměli a co dál? Zatímco tchýně s tchánem slibovali, jak nám po svatbě udělají z pokojíčku ložnici, zůstalo jen u planých slibů, a tak jsme holt bydleli až do mého porodu u našich. Nebylo to zrovna nejlepší, ale co se dá dělat, člověk musel zatnout zuby a přetrpět komentáře, které se nám občas nelíbily, a že jich bylo. Rodičové se totiž rádi pletou do peněz, které si spoříte, do vašeho manželství, do hádek, které slyší a vidí, když bydlíte v bytě 3+1, kde obýval bohužel i můj starší bratr. Takže dokonalý blázinec.
Když jsme koupili byt, teprve nastalo hotové peklo. Tchán do všeho kecal, protože byl uražený, že jsem odmítla stavět domeček. Měl pocit, že se ho to týká a že o všem bude rozhodovat. A tak jsme koupili byt 3+1, který se rekonstruoval, protože byl přece jen staršího data, ale zato cihlový. Jenže tím jsem netušila, co jsem si na sebe ušila. Tchán nám tam sice dělal, ale měl pocit, že je král a že mu za to budu líbat nohy. A když jsem tam poslala svého tátu, aby vypomohl, setkali jsme se jen s komentářem, že můj táta to dělá špatně a že tchán má prostě devět řemesel a on umí vlastně všechno nejlíp. Takže jsme byli všichni ostatní za blbce.
A co teprve když jsme s manželem plánovali miminko? Samozřejmě tahle událost se týká jen nás dvou, mysleli jsme, že nám do toho nikdo třetí nebude kecat. Omyl byl ale pravdou. Došel za mnou totiž tchán a začal mi vyhrožovat, že když nemáme dodělaný byt, nesmím otěhotnět. Opravdu mě to dojalo, tohle bych nečekala. A takových perliček bych mohla vyprávět mnohem víc…
Ale co teprve když jsem otěhotněla? Na tyhle chvíle bych měla vzpomínat s úsměvem. Protože asi každý se těší na to, až to sdělí svým nejbližším. No tak na ty reakce těch nejbližších opravdu nelze zapomenout. Když jsem totiž na stůl předložila snímek z ultrazvuku, kdy jsme naše miminko nazvali fazolkou, tchýně jej vzala do ruky a s předstíranou radostí jej šla ukázat tchánovi do koupelny, ten jen vylezl, ani se na mě nepodíval a šel spát. Žádná gratulace nebo těšení se na miminko. No co jsem mohla čekat, vždyť mi pár dní předtím tchán vyhrožoval, že nesmím otěhotnět a já najednou přišla s tím, že jsem v jiném stavu. Co jsem si to vlastně dovolila? Porušila jsem jeho pravidla. Přitom to bylo jejich první vnouče, kdy si člověk myslí, že přece jen to dítě ty bariéry zlomí. Bohužel nezlomilo je dodnes, kdy je naší maličké už rok a oni se stále čertí, pomlouvají každého na každém kroku. Nejhorší je, že se kvůli nim hádáme i s manželem, protože ono naše město není zrovna velké a každý prd se donese, takže občas se prostě doslechnu na svoji osobu takové pomluvy, až je mi z toho zle.
O moje těhotenství se nestarali, a když jsem najednou ležela v porodnici, utíkali tam, div se nepřetrhli, jaký měli zájem vidět malou. Ovšem u toho vidění zůstali, to je tak jediné. Většinoujim totiž stačí poslat fotky po internetu, což asi nikdy nepochopím. Možná jsem asi nemoderní, nebo z jiné doby a představuji si, jak moje tchýně bude oplývat samou láskou jak ke mně, tak k mému dítěti, vždyť nejen že je dcerka podobná na manžela, ale nosí i jeho příjmení. No ale i to asi nestačí.
A tak jsem na mateřské, občas unavená, když tchýně sice pořád básní o tom, jak je naše dcerka celý manžel, ale u toho zůstává. Že by si svoji vnučku občas vzala s kočárkem ven a vyjely společně na procházku, tak o tom si mohu nechat opravdu jen zdát. Takovou tchýni opravdu asi jen tak někdo totiž nemá. Ta leda tak dojít na návštěvu, na chvíli si pohrát s malou a zase hupky šupky pryč. No co se dá dělat, tchýni a tchána už nezměním, jen se bojím, že mi to asi zničí manželství. Zřejmě si totiž pro svého synáčka představovali lepší partii. A co na to můj manžel? No ten se nechce hádat, jenže já jsem zase povaha hádavá a tak většinou to skončí hádkou, kdy spolu pak nemluvíme, když se snažím řešit jeho rodiče. A tak už se kolikrát ani nesnažím a raději kolem sebe uraženě chodíme a já si o „tchánovcích“ myslím svoje. Protože stejně už je asi nezměním. O tchýni a tchánovi bych mohla psát celé hodiny. Když jsem si ještě psala do porodu deník…. to byste zírali, co vše prováděli. Jenže čas už zpátky nevrátím, stejně tím nic nezměním, je už vůbec ne, takže mi zbývá jen to, že si můžu postěžovat, vypsat své nadávky a doufat, že se někdy změní… I když nejsem vlastně k smíchu???