Mám romské dítě – no a ?

Každý, kdo uslyší slovo cikán, slušněji řečeno Rom, si hned představí černé nemakačenkové, špinavé a smradlavé, bydlící někdě na konci města. I já měla takové představy a řikala jsem si, že bych si NIKDY nezačala s romem. Ale nikdy neřikej nikdy… Bylo mi 20 pryč, pár lásek jsem už měla za sebou a blížil se Silvestr 2000. Byla jsem doma s mamčou a mladším bráškou. No nuda k pohledání. Pár hodin před koncem roku mi brknla kamarádka, jestli s ní nechci slavit silvestra, budou tam i kluci. A tak jsem šla, maminka to pochopila, ale kdyby asi chudák věděla, do čeho jdu, nevim zda-li by mě pustila…
Byl tam a hned od prvního okamžiku jsem byli jako severní a jižní pól. Přitahovali jsme se něčím, co se dá nazvat jenom jedním slovem – LÁSKOU. Bylo to oboustranné a nádherné. Byli jsme každý den spolu a bylo to hezké. Jenže moje rodina byla proti a každý řikal, že mají „divokou“ krev a takové věci, které každý asi zná. Jenže řikejte to zamilovanému děvčeti? Bydlel s rodiči v baráku, kde jsme později začali i spolu bydlet. Byl to můj první kluk, se kterým jsem takhle žila, jak se říká na hromádce. Jejich zvyky a nářečí jsem poznávala později, ale tak nějak mi to nevadilo, akorát jsem si tam připadala jako slunečnice mezi kopřivami. Zažila jsem i křtiny jeho bratra, které se nedají popsat, jaké byly pěkné.
Když se nám z lásky narodila za pár let holčička Eliška, byli jsme šťastni. Bydleli jsme už ve svém bytečku, bez tchýně hlavně. Měli jsem se rádi, i když malé trhlinky už zde začínali po porodu. Udělal si řidičák a chtěl si hned okamžitě koupit auto, aby to nezapomněl. Hecovali ho hlavně jeho rodiče, k čemu si teda dělal řidičák, když nemá kde jezdit. A tak se stalo, že z mého porodného si koupil ojetou škodovku. Byla jsem zticha, ale už mě to začínalo štvát. Neměli jsem na vyhazování a auto už jsme si dovolit nemohli vůbec.
Mezitím jsme se přestěhovali do většího bytu. On jezdil skoro každý den do práce autem a kolik stojí benzín jsem poznala, až když chtěl skoro obden 100 na benzín. Tak to ne, řekla jsem. Takhle by to nešlo. Hádky byly na denním pořádku, někdy přítomna i moje půlroční holčička Eliška.
Rozešli jsem se necelý půlrok od narození dcery. No rozešli, lépe řečeno, vyhodila jsem ho z bytu a byla jsem na jednu stranu ráda, ale na druhou … Tahanice skrz soud a výživné ohledně dcery nebudu ani popisovat. Bylo to hodně na psychiku, pokaždé když si každý víkend odvezl moji Elišku k němu do baráku a já celý víkend brečela a přemýšlela, co asi moje malá dělá. Byla jsem tak blbá, že jsem mu dávala i plínky a sunar, aby malá netrpěla. Byly to hrozné začátky, časem jsem si zvykla.
Když jsem potkala moji první lásku z dětství, dali jsem se opět dohromady a časem se k nám nastěhoval. Bral Elišku jako svoji dcerku a byla jsem zase po nějaké době šťastná. Za pár let se nám narodila druhá dcerka Barborka a utahovali jsme si, že budou jako black and white. Nejsou. Na Elišce není na první pohled vidět, že její tatínek je rom. Je hezká a doufám, že mi bude dělat jenom samou radost.
Miluji obě stejným dílem, a když se v budoucnu zamilují do roma, nevim, zda-li je mám přesvědčovat, aby toho nechali, aby nepochodily jako jejich maminka.
Nelituji toho a nikdy litovat nebudu. Naopak jsem ráda, že mám Elišku. Budoucnost? To se uvidí…