Mám říct pravdu? Asi jo, nejsem zvyklá lhát…
Za celou dobu, co je náš Tomášek na světě (tedy pět měsíců) u nás byla všeho všudy třikrát. A to na křtiny, když jsem měla narozeniny a když měl Tomík svátek. Většina lidí mi říkala, že se všechno změní, až ho máma uvidí a pochová si ho. Jenže ona nemá zájem ani o to ho vidět, natož si ho pochovat a poňuchňat se s ním.
Nedokáže ani zvednout blbej telefon a zeptat se, jak se máme. A když už zavolá, tak jen proto, že ode mne něco potřebuje. Jinak jsem jí ukradená já i náš malej :(!
Naposledy u nás byla, jak už jsem řekla, když měl Tomášek svátek. Přijela, zazvonila, předala dárek a už se řítila zase pryč! Udělala to jenom proto, aby jí nikdo nemohl říct, že na Tomáškův svátek zapomněla. Udělala to z povinnosti, ne z lásky a to mě štve nejvíc! Nedokážu si představit, co bude za pár měsíců a let. Jak vysvětlím našemu cvrčkovi, že je to jeho babička, když se tak nechová?!
Tolik bych jí chtěla říct, že pokud se ještě zlobí, tak ať se zlobí na mě, ne na našeho mrňouska, kterej jí nikdy ničím neublížil!!!
Byla bych ráda, kdyby si k němu dokázala najít cestičku, kdyby ho vzala k sobě a něžně pohladila po vlasech, stejně tak, jak to dělala moje babička!!!