A protože naši muži bývali až do večera v práci, strávily jsme celé těhotenství povídáním u kafe, dopřávaly jsme si sladkosti v cukrárnách, probíraly jsme všechno možné, porovnávaly rostoucí bříška, no prostě jsme si to užívaly.
Za tu dobu se z nás staly kamarádky, a to pokračovalo i po té, co se nám narodily děťátka. Jí chlapeček a mně o něco později holčička. Bylo príma mít někoho, s kým jste mohly probírat, kdy se miminko obrátilo na bříško, jak papá a co už umí říct.
Pak se ale naši manželé nepohodli v práci a moje (do té doby kamarádka) mi bez vysvětlení přestala zvedat telefony, nereagovala ani na sms, prostě jsem pro ní přestala existovat. Pár dní jsem to zkoušela, nemohla jsem pochopit, co mají pracovní spory našich manželů společného s naším přátelstvím. Pak jsem to vzdala, nebudu se přece nikoho doprošovat, když jí nestojím ani za vysvětlení.
Někdy je mi ale přece jen smutno, když malá usne a já nemám komu zavolat, abych se podělila o radost z toho, že už udělala první krok. Samozřejmě mám báječného manžela, ale my holky potřebujeme i kamarádku. Teď si budu dávat větší pozor, než budu někoho považovat opravdu za přítele.