Začala jsem hodně cestovat a znovu studovat jazyky. Zahraniční rodiny se mi při mé práci au-pair stávaly bližšími, než ta vlastní. Po návratu se sem tam objevil nějaký ten přítel. Teta mi asi začala závidět: při každé návštěvě jsem slyšela, jak já se mám dobře, že pořád cestuji, že to nemá každý a tak dále. Mrzelo mě to. Hrozně! „Copak to strašné dětství bylo málo?“ „Každý má tu možnost našetřit pár korun a jet se podívat do světa, není to už nemožné…“ Pořád jsem jen slýchávala, jak jsme v domově nemuseli nic dělat, jídlo nám dali na stůl, všechno jsme dostávali čisté a o nic jsme se nemuseli starat. Její synové že vstávali v 5 ráno, protože museli dojíždět daleko, doma museli pomáhat a tak podobně. Copak my ne? Co já jsem se nadojížděla, nautírala nádobí, ale né 2 hrníčky, 2 vidličky a 2 talíře, ale 80, po všech dětech. Tehdy to tak opravdu bylo, na všechno byly služby, pomáhání s malými dětmi, koupání, atd., ale o tom se rozepisovat nechci. Vždycky jsem jí chtěla říct: „Ale tví kluci měli to hlavní – lásku, rodinu a teplo domova…“ Nedokázala jsem to, našla by si vyhýbavou odpověď a zbytečně bychom se pohádaly. Nevím, proč zrovna napadám tetu, někteří vzdálenější členové naší rodiny za vše kárali mé prarodiče, že oni si mě měli vzít, že byli ještě poměrně mladí. Nejspíš se na tetu zlobím právě proto, že ona byla ta, která se před lidmi v našem městě dušovala, že mi bude pomáhat.
Čas plynul a já jsem stále měla pocit, že nikomu nepatřím, že nemůžu být pro nikoho užitečná. Vánoce jsem trávila vždy s babičkou u tety. Na dárcích se odrazila jejich „láska“, kluci dostávali video, kazeťák, oblečení, já jsem si rok co rok střádala do skříně další ručníky nebo spodní prádlo, semtam nějaký šampón. Nikdy jsem jim ani tak nezáviděla, jako spíš čím dál víc propadala smutku, že už nemám pro koho žít, že jsem tu zůstala sama. Byla jsem aspoň vděčná za to, že tam s nimi můžu být, že nesedím doma. Na nějakou dobu mě z toho všeho osvobodil dnes už bývalý přítel. Strávila jsem u něj krásných 7 let, ve vzdělání mě hodně podporoval, měla jsem se opravdu „dobře“, ale vztah jaksi nepostupoval, spíš uvadal. Po mém odjezdu do zahraničí jsme se v dobrém rozešli.
Tam jsem poznala mého nynějšího přítele a po návratu do své rodné země celkem zakrátko porodila krásnou holčičku. Teď se mi štěstí mnohonásobně vrátilo v podobě nádherného okatého uzlíčku, mé Sárinky. Konečně jsem našla nový smysl života a nemusím se už smutně dívat na to, jak se jiní mají rádi, jak si navzájem dávají dárky, snídají spolu a spolu taky usínají. Konečně mám někoho, komu můžu vyprávět, kde všude jsem byla, co jsem prožila a kam všude spolu jednou pojedeme. Konečně mě má někdo bez výhrad rád, říká mi „Mami“, opětuje mi lásku a objímá mě. Čekala jsem dlouho, ale vyplatilo se to. A i když nevím, zda s přítelem spolu do budoucna zůstaneme (je mezi námi spousta překážek a rozdílů), vím, že jsem tady především pro malou Sáru, pro vysněného človíčka, který je zcela závislý na tom, jak ho provedu cestou života. Vím, že nastala doba, kdy musím být nejsilnější. A sama sobě slibuji, že se u ní nikdy nebude opakovat to, čím jsem si v dětství musela projít já. Tetu i babičku někdy navštěvujeme, a i když se snaží přednášet mi své zažité výchovné metody, zcela určitě proto, že má pocit, že toho z domova umím málo, s úsměvem to přehlížím.
A můj vztah k ní? Odpustila jsem jí, už dávno… Ale rozhodovat o mém životě už nikomu nedovolím, bylo tomu tak po celé mé dětství. Stačilo to. Žijeme si se Sárou ten náš život přesně tak, jak nám to vyhovuje, a jen co trošku povyroste, budeme spolu snít o lepší budoucnosti. Jsem vlastně docela šťastná…..