Ta myšlenka mě zaujala. Jestli tomu rozumím správně, byla jsem původně mužem a to mužem velmi zlobivým! No a teď jsem tu „za trest“. Takže jsem vlastně normální chlap ve výkonu trestu….Jako dítě jsem si často přála být kluk, možná proto, že mám staršího bratra, vždycky jsem ho obdivovala, jak leze po stromech, visí na větvích hlavou dolů, přebíhá po lávce kupku hnoje, leze do ohrady s beranem a můj obdiv k němu neznal mezí 🙂 Záviděla jsem mu, že může s tatínkem štípat dříví a sekat trávu a já musím sedět doma a škrábat brambory. Nechtěla jsem nosit punčocháče a sukýnky, neměla jsem ráda panenky a nesnášela jsem růžovou barvu. Já jsem chtěla hrát fotbal!!
.. a tak mě napadá, že jsem tu doopravdy „za trest“… nebo ne?! Mají to takhle všechny malé holky nebo jenom já?
Když jsem trochu povyrostla, zase jsem si přála být kluk, nebavilo mě líčení, šminky, hadříky, u kadeřnice jsem trpěla jako zvíře a o kosmetice ani nemluvím, myslela jsem tehdy, že nastala moje poslední hodina. Tiše jsem záviděla klukům, že mohou nosit celý týden džíny a mikinu a nikdo je za to nekritizuje. Nehledě na nepřehlédnutelný fakt, že jsem se zastavila v biologickém vývoji někde mezi 13. a 14. rokem, pokud bych to měla popsat podrobněji, řekla bych, že mám prsa po tatínkovi…
Pak jsem nastoupila do práce a zase jsem si přála být kluk. Nastoupila jsem do firmy, kde jednoznačně dávali přednost mužskému pohlaví. Mužům nabízeli firemní byt, vyšší plat, další kvalifikaci v rámci pracovní doby a já vařila kávu, protože jsem byla jediná žena na oddělení…
.. a tak mě znovu napadá, že jsem tu fakt „za trest“. Já jsem opravdu normální chlap ve výkonu trestu. Je to tak. Jinak to přece není možný…
ALE pak přišel zásadní obrat, probudil se ve mě mateřský instinkt, začala jsem nakukovat do kočárků, najednou mi všechna usoplená miminka připadala roztomilá a nastávající maminky půvabné. A když mi paní doktorka sdělila: „jste těhotná“, poskakovala jsem po ordinaci radostí, olíbala doktorku i sestřičku a obě tím dohnala k slzám.
Vznášela jsem se několik metrů nad zemí š t ě s t í m .
A od té doby už nepřemýšlím nad tím, jestli bych chtěla být klukem. Stala jsem se pyšnou matkou zdravého chlapečka. Přestala mi vadit spousta věcí a hlavně jsem se přestala soustředit na sebe. Některé věci jsem vyřešila po svém: nevlídného zaměstnavatele jsem opustila, vlasy jsem si nechala ostříhat nakrátko a kdykoliv můžu, natáhnu si džíny a tenisky, vezmu balón a jdu se svým synem hrát fotbal 🙂
A tak moc prosím touto cestou všechny maminky malých holčiček: nenuťte jim sukýnky, pokud o ně nestojí 🙂 Nechte je sekat trávu, když se jim to líbí 🙂 A místo brambor si můžete dát k obědu špagety :-)))