Čas plyne neuvěřitelným tempem. A přesto je to pojem relativní. Čas je relativní. Ne ne, nechci se zaobírat fyzikálními zákony, ani principy. I když musím přiznat, že k Albertu Einsteinovi chovám hlubokou úctu, nikdy se mi nepodařilo proniknout do tajů jeho mysli. Daleko bližší je mi tato definice času: vteřina na rozpálených kamnech se Vám bude zdát jako hodina a hodina s milovanou osobou vám bude připadat jako vteřina…A přesně tak vnímám čas já. Někdy se to táhne, že mám pocit, jako by čas byl hodně hustý med. A jindy je to rychlost střemhlavého pádu. A přesto, že nám všem měří stejně – hodinu, den, měsíc, rok – nemáme tu vyměřen stejný časový úsek. A po těch, co odejdou, jejichž čas už byl vyměřen, zůstává prázdné místo… Ač se to asi nezdá, je to rok. Je to přesně rok, co moje maminka „usnula“. A mně to připadá jako včera…
A co bylo včera? Včera v noci jsem nemohla usnout, a když se mi to konečně podařilo, zdál se mi sen. Ten sen byl jako živý, všechno působilo dojmem skutečnosti. Byla jsem malá holka a byla jsem doma. Byla jsem v naší kuchyni s tatínkem a když se otevřely dveře, vkročila do místnosti maminka. Políbila mě na tvář, úplně přesně tak, jak to dělávala, když přišla domů z práce. A začala vařit. Hrnce na plotně, unikající pára z pod pokliček, všude to vonělo. A maminka se usmívala. A mezitím, co se chystalo jídlo, učesala mi vlasy. Měla jsem dlouhé vlasy po pás a maminka mi trpělivě rozčesávala vlásky a splétala mi je do copánků. Když je spletla, zavázala mi je gumičkou a přes gumičku navlékla kopretinky. Pohladila mě po copáncích … a já jsem se vzbudila…
Ten, kdo už tuhle ztrátu utrpěl, mi bude rozumět. Maminka je jen jedna. A když není, tak zoufale chybí. Chybí způsobem, který jen těžko lze popsat slovy. Dnes už nepotřebuji uvařit, ani splétat vlasy. Jsou jiné a mnohem cennější věci, pro které bych ji tu chtěla mít. Třeba proto, aby mě políbila na tvář… nebo proto, aby mě pohladila… nebo proto, abych jí mohla říct, že můj syn má za sebou první rok na gymnáziu… vím, že by z toho měla radost…
A teď, ty poslední dny, na ni myslím pořád. A vzpomínám. Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem se hřála v její náruči a cítila se šťastná. Vzpomínám si na den, kdy jsem se naučila plavat. Byla jsem v té době školkové dítko a jezdila jsem týden co týden s maminkou do bazénu. Brávala mě s sebou, neb tam jezdila se školními dětmi na plavecký kurz. Děti ze čtvrté třídy se učily plavat a na starost je měl plavčík. Jednou po dětech chtěl, aby naskákaly do vody v místě, kde jsou startovací bloky, tedy hloubka. Děti, které uměly plavat, do vody naskákaly bez problémů, ale ty, které si nebyly jisté, zůstaly stát na blocích. A já tam stála taky, mezi dětmi, na blocích. Když v tom se ozvalo: „Co ty, malá? Umíš plavat?“ A já kývla. A plavčík na mě: „Tak skoč.“ A já skočila. Kluk, co tam „hlídkoval“ ve vodě, na mě koukal s otevřenou pusou a říkal: „Ty jsi teda pěkný číslo.“ A já plavala tou svou čubičko-žabičkou ke schůdkům. Maminka mě vzala do náruče a tiskla mě k sobě. Přesto, že neřekla nic, měla v očích nádherná světýlka, chválila mě a celému světu těma očima říkala „to je moje dcera“. To, co tenkrát měla v očích, nikdy nezapomenu…
Vzpomínám na to, jak mi vařila má oblíbená jídla „na přání“ a vždycky se usmívala, jak mi chutná. Vzpomínám na to, jak seděla u mé postele, když jsem byla nemocná a nešla spát. Vzpomínám na to, že nikdy nechyběla na mém školním představení nebo na besídce či na přehrávkách v lidušce. Vzpomínám na to, jak se mnou vytrvale a trpělivě jezdila autobusem do města do oděvů a čekaly jsme na „zboží“, protože já jsem si přála manžestráky a ty tenkrát nebyly….
Měla jsem velké štěstí, že právě tahle žena se stala mojí maminkou. I když se přiznám, že jsem si leckdy pohrávala s myšlenkou, že jsem si ji vybrala já sama. Lépe bych si totiž vybrat nemohla. A já to věděla už tenkrát. A pak – v následujících letech – jsem se o tom mnohokrát přesvědčila, že mám báječnou maminku.
A proto mi teď chybí a proto už teď vím, že mi chybět navždy bude.
Čas tuhle ránu nezhojí…