Dělala u JZD v jídelně a brigádnické ubytovně, takže ráno v 6 hod vstávat, připravit snídaně pro brigádníky – kolem 40 lidí. Když odešli, tak uklidit jídelnu, v poledne přivezli obědy (tam se naštěstí nevařilo) pro brigádu a ještě zaměstnance, asi 150 lidí. Máma vydala jídlo, já musela udělat nádobí a uklidit jídelnu. Pak jsme připravili svačiny, ty dostali na poli a večer v 7 hod přivezli večeře pro brigádníky.
Domů jsem se dostala kolem 8 večer. Odměna žádná – jseš doma, chceš jíst, tak budeš poslouchat. Záviděla jsem všem ostatním, jak si hrají, koupaj a užívaj prázdnin.
V 18 letech jsem se vdala, abych si konečně užila, ale v baráku jsem bydlela s tchýní a ta mi dávala. Ale já byla svá, manželství se vydařilo, měli jsme spolu 3 dcery.
Asi po 10 letech to u nás začalo skřípat (hospoda, kamarádi, žárlení), manžel si vodil kamarády z hospody domů a já se musela o ně postarat. Většinou manžel usnul, domlouvala jsem mu, hrozila (ve vsi se povídalo, že s nima spím).
Když jsem chtěla po mateřské do práce, tak byl oheň na střeše, ale mě nic nezastavilo. Našla jsem si práci u kamarádky v kantýně. Manžel mě tam jezdil kontrolovat, pil víc a víc, ani řidičák jsem si mesměla udělat, abych si náhodou nezačala s instruktorem.
Manžel pobíral přídavky na děti, sociální a svůj plat, z toho mi na jídlo dal 3 tisíce a já pak svoji výplatu dala celou dětem – na autobus, na jídlo a výlety se školou. Tatínek neuznával, aby někam jezdili. Vánoce taky neuznával, na vše jsem jim musela šetřit, kde se dalo.
Náš intimní život byl v troskách, manžel chtěl, když byl opilý, mě se to příčilo. Chtěla jsem od něho odejít, ale nebylo kam. Vysmíval se mi do očí, nemáš nic a hlavně nemáš kam jít, tak buď zticha a poslouchej. A kdyby náhodou, tak se zastřelím – tím mi vyhrožoval 10let pomalu každý den. Byla jsem s nervama vyřízená, šla jsem se poradit, jak na něj, aby se šel léčit. Bylo mi řečíno, že musí přijít sám z vlastní vůle.
Dcery o našem krachu něco málo věděly. Po 5 letech na kantýně jsem si našla opravdu milence. Byl to řidič kamionu, byl sám, manželka od něho odešla. Chtěl, abych šla bydlet k němu. Já neváhala a řekla, že jdu, ale až co na to holky. Když jsem jim to oznámila, řekly, že jdou se mnou. Nejstarší byla v 1. ročníku, prostřední v 8. třídě a nejmladší v 5. třídě. Akorát, že bydlel 100 km od nás.
Nic nás neodradilo a já řekla manželovi, že odcházíme. Byl to pro něj šok, s tim nepočítal a udělal, jak vyhrožoval. Nejdřív rozbil, co mohl a pak vyndal nelegální malorážku a zastřelil se a to byl šok pro nás. Ve vsi jsem byla ta nejhorší ženská (do našeho života nikdo moc neviděl).
Zůstaly jsme v baráku se tchýní, ta začala dělat dusno, naschvály, protože barák jsme zdědily holky a já. Vůbec mě to netěšilo, jsou to jen a jen starosti a tchýně to má nadoživotí, bez jakéhokoliv poplatku. Řekla jsem jí, ať tam zůstane, ale elektriku a vodu ať si platí. A odešly jsme k příteli.
Jenže ten se ukázal po 5 měsících, přišel z hospody a uhodil mě. To jsem na nic nečekala, měla jsem štěstí – na imternetu jsem našla byt do pronájmu a druhý den jsme tam bydlely. Šlo to rychle, holky sice změnily školu, ale měly jsme klid a pohodu. Já našla práci okamžitě a v nové práci i přítele. Dnes máme spolu ročního syna.
Hlavně tento chlap nechodí do hospody, nežárlí, žijeme spokojeně. Máme dohromady 5 dětí, bydlíme společně s jeho tatínkem. Je to báječnej tchán. Kdykoliv potřebujou holky s něčím poradit, tak jdou za dědou a on je má jako svoje vlastní vnoučata. Sice mu je 76, ale holky dědu milujou.
Doufám, že mě smůla opustila a budu si žít po svém a v pohodě v kruhu rodiny.