Jeli jsme o víkendu k rodičům. Nic neobvyklého. Jezdíme tam pravidelně…Od té doby, co je moje maminka nemocná, jezdíme (nebo jezdím) častěji. Není to žádná dálava, je to asi 90 km, takže se to dá zvládnout za 75 minut pohodové jízdy (s dodržováním všech dopravních předpisů).
Do přehrávače jsme si dali CD Lucky Vondráčkové a můj syn okamžitě začal notovat spolu s ní, manžel sice chvíli hudlal, že chtěl poslouchat Bee Gees, ale nakonec to vzdal. Nasunuli jsme do auta všechny věci, přepravku, tašku a syn si vzal na klín ozdobnou krabici, ve které se ukrýval skleněný pohár ze střeleckého závodu. Byl na svou výhru pyšný a tak se chtěl dědovi a babičce pochlubit.
Krásné počasí, spousta aut, rozkopané silnice, časté úseky svedené do jednoho jízdního pruhu. Tak nějak vypadala naše cesta. Zbývalo nám jen několik kilometrů do místa určení, když jsme v pohodě a v klidu vyjížděli z jedné malinkaté vesničky.
Přece jen díky tomu, že sama řídím, provoz na silnici sleduji, i když dnes se jen vezu, řídí manžel. Před námi je kopec, na kopci náklaďák, v půli kopce červená Fabie. Silnice se rozšiřuje do dvou jízdních pruhů, žádný problém. Pomyslím si. Dojedeme hodně starý náklaďák, který sotva jede, no spíš vypadá, že vůbec nejede. Za náklaďákem v těsné blízkosti nalepená Fabie. Manžel si povzdechne: „Ježiš, on ho nepředjel. Teď budu muset objíždět oba.“ Vyhodí blinkr a přejede do levého pruhu. Dívám se z okýnka na Fabii. V okamžiku, kdy jsou naše auta vedle sebe, řidič červeného vozu nečekaně trhne volantem. Vidím to… Ale nemůžu nic dělat… Srdce mi buší ve spáncích… Křičím synovo jméno…
Ozve se obrovská rána. Ihned bouchnou všechny airbagy. Auto se s námi nekontrolovatelně točí na silnici. Druhá rána. Větší než předchozí. Je ohlušující. Jediná myšlenka mi bleskne hlavou: je konec.
Otevírám oči. A slyším řev svého muže: „Ven z auta! Všichni ven z auta!“ A já znovu křičím synovo jméno. Vezmu za dveře… nejdou otevřít. Opakuji pohyb. Vezmu za dveře. Ani se nepohnou. Zopakuji si to několikrát… Lomcuji dveřmi a zmocňuje se mě pocit zoufalství a paniky. Já se odtud nedostanu! V tom slyším manžela: „Polez tudy.“ Podařilo se mu vyrazit jeho dveře, lezu přes jeho sedačku a oba obíháme zadek auta. Náš syn už stojí na silnici. Dívá se na nás. Koukám na syna. Pak na manžela. A ptám se: „Jste v pořádku?“ První odpoví klouček: „Jo, dobrý.“ A já pokračuji: „Nic tě nebolí?“ Odpoví mi: „Já nevím.“ V tu chvíli mi to dojde, mě také nic nebolí. Vůbec necítím své tělo, nevnímám žádnou bolest, vypadá to jako by se všechno zastavilo. Zpomalilo… Trvá to několik minut.
A pak to začne, tělo se po pár minutách vzpamatuje: mě bolí hrudník, mě bolí hlava, au au, moje noha, moje uši… auauau…
JE TO SKVĚLÝ! JSME NAŽIVU!!! Celá moje rodina je živá! To je úžasný!!!
Padám na kolena, objímám svého syna, tisknu si hlavu na jeho drobný hrudníček a poslouchám tlukot jeho srdíčka. Je to nevyslovitelně krásný zvuk.
Všechna auta zastavují. Z nejblíže stojícího auta vybíhá mladý muž a volá na nás: „Já to viděl. Jste v pořádku? Už jsem telefonoval. Zavolal jsem všechny. Záchranku, policii i hasiče.“ Doběhne až ke mně a ptá se: „Vy jste z tohohle auta?“ A mávne rukou směrem k naší Hondě CR-V. Podívám se tím směrem. Naše auto je na hadry.
Začnou se mi klepat kolena, zvedat žaludek, dýchám jako o život. Myšlenky rychlostí střely se mi střídají a běží hlavou, co všechno se v jedné vteřině mohlo stát…
A co se vlastně stalo? Řidič červené Fabie byl nepozorný, když se díval do zrcátka (nebo se nepodíval do zrcátka?!) a začal předjíždět náklaďák, aniž by ukázal změnu směru jízdy. Naboural do nás. Bouchl nám pravé přední dveře a přední kolo. Proto jsme se začali na silnici točit. Neovladatelné auto mířilo k náklaďáku. To byla ta druhá rána. Čelní náraz osobním autem do nákladního vozu…
Štěstí. Ano, měli jsme obrovské štěstí. A tak trochu jsme tomu štěstí šli naproti. Jeli jsme doporučenou rychlostí, tj. 90 km/hod. Všichni jsme byli připoutaní. Máme (měli jsme) bezpečné auto. Udělali jsme, co bylo v našich možnostech. Zázrak. Jako zázrakem jsme vyvázli živí a bez vážných zranění. Celá moje rodina je v pořádku, jsme jen roztřesení, zboulovaní a pomuchlaní. Řidič Fabie i náklaďáku jsou též v pořádku (mají jen drobná poranění, např. šití na dva stehy).
Náhoda. Naprosto neuvěřitelnou náhodou zůstal celý (v jednom kuse) synův skleněný pohár – jako jediná věc z celého vnitřku auta…
V tuto chvíli už bych asi nespočítala, kolikrát jsem v duchu i nahlas poděkovala… Přesto přidám ještě jedno prosté, upřímné, nahoru mířící: děkuji.