Přijali mou žádost. Hurááá. Tetelila jsem se blahem. Sbalila kufry a jela. Jela jsem autobusem 300 kilometrů. No, odvahu jsem tedy měla!
Na osobním oddělení mi vysvětlili podmínky přijetí: absolvuji tzv. „půlroční kolečko“, což je takové jejich síto, během kterého oni zjistí, pro co mám předpoklady a jaké pracovní uplatnění pro mě bude nejvhodnější, budu dostávat různé druhy prací v různých oborech a uvidí se, jak obstojím. Zavezli nás na ubytovnu, rozházeli do pokojů po třech a představili nám „velitele“ – voják z povolání, to byl skutečný nářez, o vojenské drezuře všech absolventů se ale rozepíšu až v jiném příspěvku.
Moje první umístěnka byla v cestovní kanceláři. Zajásala jsem. Hned první den jsem si dala záležet, oblékla jsem si halenku, úzkou dlouhou sukni, sako a k tomu vysoké podpatky a přicupitala jsem do práce o 1/4 hodiny dřív. Už na mě čekala otevřená náruč sekretářky, byla to moc hodná paní, ihned se mě ujala, provedla mě po cestovce, ukázala mi kanceláře a začala mi vysvětlovat pracovní věci. Pak dorazil „boss“. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Vysoký, štíhlý mužský v nejlepších letech (cca 40) v perfektně padnoucím obleku s úžasně uvázanou kravatou s ohromně velkým egem vstoupil do kanceláře! Pozdravil, představil se, přivítal mě a hned začal, že potřebuje napsat pár dopisů a jestli umím psát na stroji „na diktát“. Odpověděla jsem, že umím, že mám státnice. Šel do své kanceláře a já za ním cupitala jako školačka. Pohybem ruky mě pobídl, abych si sedla ke stroji a postavil se za mě. Počkal, až si vložím papír do stroje a začal diktovat. Stíhala jsem v pohodě. Psalo se mi dobře a psala jsem bez chyb. Zjevně byl spokojený, po práci se mnou prohodil pár vět: odkud jste, kde jste se tu vzala a co byste chtěla dělat. Já mu s naprostou samozřejmostí odpovídala zcela upřímně a hned jsem mu vyklopila, že by se mi líbilo v cestovní kanceláři. On se jen pousmál a řekl, že se nad tím zamyslí, jestli by to šlo zařídit. Po zbytek dne jsem ho neviděla, pracovala jsem u sekretářky a seznamovala se s ostatními zaměstnanci. Plná nadějí jsem šla druhý den do práce a doufala, že by mě z toho „kolečka“ mohl stáhnout a nechat mě pracovat v CK. Už byl v kanceláři a hned si mě zavolal. Chtěl napsat nějaké dopisy. Tak jsem šla. Sekretářka vysílala podivné pohledy, mrkala na mě a já netušila, co mi chce naznačit… Zasedla jsem ke stroji a s prstíky připravenými na klávesách jsem čekala na diktování. Zase se postavil za mě a tentokrát mi položil ruku na rameno. Přiznám se, trochu mě to vykolejilo, ale okamžitě jsem zaplašila pochybnosti a řekla sama sobě, že nejsem z cukru a nějakou ruku na rameni přežiju. Diktoval, já psala jako o život, občas se mě dotkl na rameni, občas na šíji a já nevěděla, co si o tom mám myslet. Když byla práce hotová a on mě pustil ze své kanceláře, doklopýtala jsem do sekretariátu a rovnou jsem se zeptala sekretářky, jak dlouho pro něj pracuje a jaký je. Byla tam už několik let a zdálo se mi, že by pro něj dýchala, řekla mi, že když mu vyjdu vstříc, postará se o mě, finančně mě zajistí a že je to bezvadný chlap… Asi mě chtěla uklidnit, ale já jsem se necítila dobře. Pochybnost usedla jako prach. Třetí den jsem šla do kanceláře s tlukoucím srdcem. A cítila obrovskou úlevu – nebyl v práci, odjel na služební cestu. A já strávila úžasný den, učila jsem se nové věci, povídala si s novými kolegy a se sekretářkou jsem si dala kafíčko, všichni společně jsme šli na oběd a odpoledne makali jako mourovatí.
Čtvrtý den. V práci jsem byla včas, hned jsem se nechala zaúkolovat, aby viděl, že jsem co platná a snažila se být milá a usmívat se. Boss chtěl uvařit kávu a že mu ji mám přinést. Tedy jsem uvařila šálek kávy a nesla mu ji. Stoupl si těsně přede mne. Stál hodně blízko. Mohl být ode mne tak 15 cm. Přestávala jsem dýchat a mozek mi vypověděl službu… Vzal mě kolem pasu, přitiskl mě k sobě a zeptal se mě, jak moc chci pro něj pracovat. Nevypravila jsem ze sebe slůvka. Nebyla jsem schopná otevřít pusu. Zřejmě to pochopil jako souhlas a jeho ruce sjely na můj zadek. A to mě probralo z mrákot. Zasyčela jsem na něj, ať ty svoje ruce dá okamžitě pryč. A on se jen usmíval, že se spolu jistě domluvíme. Odsekla jsem, že nedomluvíme. Zůstal stát bez jediného pohybu a povídá, já jsem si myslel… a znovu se začal usmívat a znovu sunul svoji ruku po mém pozadí. Odvětila jsem, že to myslím vážně, že na TOMHLE se doopravdy nedomluvíme. Vzal to jako HRU a začal být aktivní. Ani nevím, co se přesně stalo, jen jsem slyšela plesknutí a dívala se na svou ruku na jeho pravé tváři, jeho tvář začala rudnout a mě pálit dlaň. Já mu jednu vrazila!! V životě jsem nikoho neuhodila!!
Pak to šlo ráz na ráz, vyhodil mě z kanceláře, vyhodil mě z cestovky a na osobní oddělení nahlásil, že nejsem „vhodná“.
Nikoho jsem tam neznala, na osobním oddělení jsem se bála něco říct, neměla jsem to komu říct a naprosto jistě jsem věděla, že „vhodná“ tímto způsobem nejsem. Tak jsem mlčela.
O den později už jsem stála v pět ráno v kuchyni u šedesátilitrových hrnců po lokty ponořené ruce v horkém lepkavém hnusu a šéfová na mě řvala: Pořádně to vydrbej, ať je to čisté… A v hrnci bylo na dně pět centimetrů připálené omáčky…
V tu chvíli jsem měla sto chutí s tím praštit, vrátit se domů a vykašlat se na celé Slušovice. Jenže to bych nesměla být já. Zasekla jsem se. Řekla jsem si, že to dokážu. Že JIM VŠEM dokážu, že jsem dobrá, že to zvládnu. A tak jsem začala opravdu dřít, přijala jsem jakoukoliv práci, olámala jsem si všechny nehty, umývala obrovské množství nádobí, stírala jsem podlahy, pracovala 12 hodin denně a postupně se dozvídala: už vás není 150, už je vás tu jen 120 a za měsíc, když už jsem pracovala jako prodavačka v zahradnických potřebách: už vás není 120, už je vás jen 80…
S velkým sebezapřením a se zaťatými zuby jsem absolvovala již zmíněné „kolečko“, po půl roce nepředstavitelné dřiny nás zůstalo jen 7.
Všech 7 nás přijali. Ze zaměstnanců JZD Slušovice jsme se stali členy JZD Slušovice.
Nastoupila jsem do obchodního úseku, dostala jsem svou kancelář a musím přiznat, že když se mě zeptali, v jaké barvě si budu přát vybavení kanceláře, tekly mi po tvářích slzy jako hrachy….
TAK takové bylo moje „poprvé“. Poprvé v životě jsem někoho uhodila. Poprvé v životě se mnou někdo „zametl“. A poprvé jsem se postavila na vlastní nohy vlastními silami.