Souviselo to se strašlivou tragédií, která potkala rodinu Janatkových. Jak asi každý ví, devítiletá Anička se ztratila cestou ze školy domů, a i když se ihned začalo s intenzivním pátráním, holčička je stále nezvěstná.
Najít ztracené děvčátko se nesnažili jen policisté, ale i obyčejní lidé, kteří pátrali ve svém volném čase. A ozvala se i řada „senzibilů“, lidí s „nadpřirozenými“ schopnostmi, kteří radili, kde Aničku hledat, a kteří dokonce popisovali únosce. Jedním z těchto lidí byla i Michaela Kudláčková, bývalá dětská herečka, v současné době redaktorka jednoho internetového magazínu.
Michaela Kudláčková se zabývá horoskopy a výkladem z karet. Vyložila proto hned několikrát karty a snažila se zjistit, kdo za únosem Aničky stojí a kde děvčátko najít. Sama se také vydala pátrat přímo na místo činu. O všech svých aktivitách psala články na onen internetový magazín.
Jeden den napsala o tom, že jí ve výkladu vyšly nějaké skryté prostory, asi sklepy, nějaké trubky, … Popis byl poměrně přesný. Článek zakončila tím, že hned po práci běží na místo činu a bude pátrat po prostorách, které se jí zjevily v kartách.
Druhý den vyšel článek s šokující zprávou – objevila skrytý sklep! Místo nafotila a zavedla k němu policisty. Sklep, který objevila, se v mnoha detailech shodoval s tím, co se minulý den dozvěděla z karet. Žasla jsem s otevřenou pusou. Že by opravdu karty dokázaly něco prozradit? Vždyť díky nim objevila to, co tolika policistům uteklo! Nebo to byla jen náhoda? A co potom tolik shodných prvků? Ještě tu byla možnost, že nejprve objevila sklep, poté napsala článek o tom, co jí řekly karty, a teprve další den článek o objevu sklepu. Tohle mi ovšem přišlo velmi nepravděpodobné, něco tak vykonstruovaného mi k této ženě vůbec nesedí.
Byla jsem na vážkách a říkala si, že možná opravdu existuje pár jedinců, kteří umí z karet vyčíst něco víc. A s nadějí jsem očekávala, jak to všechno dopadne.
Michaela Kudláčková psala další a další články a vyjadřovala se pod nimi v komentářích. Podle ní to mělo trvat jen chvíli, než Aničku najdou. Prý se Anička velmi snaží, aby ji našli. Radila čtenářkám, jak se mohou s Aničkou ve spánku spojit a na co se jí mají či nemají ptát, aby ji konečně našli. Také popisovala muže, který má s případem souvislost. Popis muže se do jisté míry shodoval s podezřelým, který byl krátce po zmizení Aničky zatčen a opět propuštěn na svobodu.
Jak je to v současné době s Aničkou, to ví asi každý. Holčička stále ještě není u rodičů a nikdo ani netuší, zda je vůbec naživu.
Tolik jsem si přála, aby Michaela měla pravdu, aby Aničku rychle našli. Vždyť její rodiče musí prožívat neskutečná muka! Možná i proto jsem na chvíli chtěla věřit výkladu z karet, jen aby rodina byla zase kompletní.
Bohužel se ukázalo, že vše je jinak. Ačkoli Michaela policisty dovedla ke sklepu, sdělila jim nějaké jméno (co se jí zdálo ve snu) a popsala muže nějak zapojeného do zmizení Aničky, k ničemu to nevedlo.
Když jsem se zpětně zamýšlela, uvědomila jsem si jednu zajímavou věc. Michaela dávala na web i fotky karet, které jí při různých otázkách vyšly, a pobízela čtenářky, ať samy zkusí odhadnout, co to může znamenat. Ty karty byly nějaké speciální, něco víc než tarotové, prý víc citlivé. Ovšem… Na obrázku byl vždy nějaký ústřední motiv vyjádřený postavou, například soudce sedící za stolem. A kolem ústředního motivu byla ještě řada detailů. Každý ten detail nějakým způsobem mohl, ale také nemusel souviset s ústředním motivem. A každý detail se dal vyložit na několik způsobů. Například šachista znamená, že je to někdo, kdo si promýšlí své tahy dopředu. Je to tedy člověk, který zřejmě pracuje jako x, y nebo z (nebo ještě několik dalších zaměstnání). Knihovna za ním nám říká, že zřejmě to, nebo to, nebo ono. A pod stolem, to asi naznačuje … Prostě samé neurčité věci.
Jak potom lze věřit výkladu z karet? Když je to samé „asi“, „možná“, „zřejmě“ a podobně? Nic konkrétního, pouze samé hádání.
V mém názoru, že kartám se nedá věřit, mě poté utvrdil článek jiné redaktorky, která je ryze racionální člověk a kartám či astrologii vůbec nevěří. Připravila si dopředu dvě věštby, jednu pozitivní, druhou negativní. Poté šla „do terénu“ věštit nic netušícím lidem. Každému řekla jednu z předem připravených věšteb. A všichni lidé jí nakonec potvrdili, že má pravdu! Někteří museli trošku zapátrat ve svých vzpomínkách, ale nakonec si vybavili situaci, která se k věštbě hodila. Odcházeli spokojeni.
Myslím si, že když člověk chce, tak kartám uvěří. Jedná-li se o to, co bylo, vždy se dá objevit zasunutá vzpomínka, která na neurčitý popis věštce „sedne“. A to, co bude? Kdoví, do jaké míry to člověk neovlivní sám. Například se dozví, že nějaké období bude vhodné pro založení rodiny, pro investici, … a potom, když se rozhoduje, se (i podvědomě) zachová tak, jak mu předpověděla věštba. Nikdo už nikdy nezjistí, zda by se rozhodl stejně, kdyby k věštci nechodil. Informaci má v hlavě, možná i hodně hluboko zasunutou, a aniž by o tom věděl, ovlivní to jeho život. Je to trošku jako s nejrůznějšími zážitky z dětství. Ačkoli si to na vědomé úrovni nemusíme uvědomovat, ovlivňují náš život a naše rozhodování.
A u negativní předpovědi je to stejné. Člověk si zpětně může uvědomit, že měl nějaké špatné období, a vzpomene si, že ho na to upozornila kartářka. Myslím si, že každý z nás ve svém životě může najít něco, co by se s (nekonkrétní) věštbou shodovalo. Tak, jako si optimista hledá na každém dni jen to dobré a jako pesimista vidí jen to špatné.
Pokud má člověk nějaký problém, je dle mého nesmysl chodit za kartářkou či jinou věštkyní či jiným věštcem. Lepší je obrátit se na přátele, na rodinu a hlavně na dobrého psychologa. Ti všichni mohou pomoci vidět situaci z jiných úhlů pohledu, mohou podat pomocnou ruku. Nepoví nám, co bude, ale to nám vlastně nepoví ani žádný věštec. Tipnout si může, u někoho mu to vyjde, u jiného ne. (Kolik už jen bylo předpovězených konců světa, co jsme ve zdraví přežili?) Raději peníze, co by člověk zaplatil věštci, věnovat na charitu, to má aspoň smysl.