Svatba byla i přesto, že jsme o miminko přišli. Po čase jsem znovu otěhotněla, narodilo se nám miminko a po půl roce jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Neplánovaně, nečekaně. A začalo pro mne období šíleného rozhodování. Doma byla zrovna krize, malé miminko, já totálně vyčerpaná a manžel se do druhého dítěte opravdu nehnal. Naopak.
Takže jsem si jednoho dne vzala pár věcí do tašky a nastoupila do špitálu. Nikdy nezapomenu na ten strašný pocit. Seděly jsme před sálkem v nočních košilkách a každá to brala naprosto jinak. Některé do poslední chvíle vtipkovaly, jiné seděly jen tak tiše, další plakaly. Já jsem ještě běžela k telefonnímu automatu a snažila se manžela přesvědčit. Marně. A já nebyla dost silná na odpor.
Přišla na mne řada. Moc jsem se bála – opovržení personálu, bolesti, toho, co jsem šla udělat. Přišel pan doktor a byl velice milý. „Maminko neplačte, netrapte se. Určitě jste se rozhodla nejlíp, jak jste uměla.“ A co bylo dál, to popisovat nemusím.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Doma bylo dusno dál. Časem vše nějak vyšumělo, ale po dalších dvanácti letech náš vztah ztroskotal (z jiných příčin).
Když na tu nemocniční událost vzpomínám, nemám z toho dobrý pocit. Sice nepláču do polštáře, nervu si vlasy, nestala se ze mne alkoholička, neužírám se dennodenně tím, co jsem provedla, ale lehko na duši mi opravdu není. Sice jsem v té době udělala to, co jsem „musela“, to co jsem považovala v té době za nutné, ale je to omluva? Život jsem potom neměla zrovna lehký, ale taky mohlo být vše jinak…
Ještě dnes si na to občas vzpomenu. Většinou, když si moje děti hrají a jsme všichni spokojení. Vzpomínka najednou, z ničeho nic, vyskočí a jako osten píchne – vidíš, vidíš…..