Ze začátku byla nevýrazná holka. Ale strašně hodná. Nikdy jsem se s ní pořádně nekamarádila, ale najednou jsem k ní nalezla cestu.. Jednoho dne si začala stěžovat na bolesti hlavy, nejdříve se jí dávaly léky. Ale později si začala stěžovat, že přestává vidět. Okamžitě byla odvezena do nemocnice na testy a tam se to zjistilo – měla nádor na mozku, okamžitě podstoupila operaci a tehdy to začlo.
Po první operaci se vrátila zpět do dětského domova s velkým balíčkem léků. Neuplynul ani rok a nádor se udělal znovu, podstoupila další operaci, a tak se to vystřídalo ještě třikrát. Anda měla chuť se strašně moc učit, ale nešlo to, přestávala vidět, neměla chuť a menstruaci měla jen díky hormonům. Začala studovat školu pro takto nemocné děti, jednoho dne zkolabovala, nevěděla o sobě měsíc. Ale bojovala, dala se znovu dohromady. Naposledy u mě byla před dvěma měsíci, nemám už tolik času, mám dvouletého klučinu a o Andu už se musíte starat jak o malé děcko, nešlo to jako dříve.
Dnes jsem měla telefon, volala mi paní vychovatelka. Andrejka zemřela, svůj boj o život skončila. Celý den jsem se bála jít se podívat do schránky, abych to nenašla. A bylo to tam – PARTE a já se skácela. Malý kolem mě pobíhal a nechápal, proč maminka tak pláče. Ten pocit bolí. Ona tak bojovala. V mých očích je statečná a vždy ji budu obdivovat.