V době mého útlého dětství jsem byla obklopena nejen rodiči a sourozenci, ale zároveň také hřejivým pocitem lásky a bezpečí. Moji rodiče se nám hodně věnovali a trávili s námi všechen svůj volný čas. A tak, když vzpomínám na to, jaké to bylo, musím napsat, že to bylo moc krásné a moje vzpomínky mě hřejí na duši dodnes.
O víkendech jsme pravidelně chodívali na procházky do lesa. Můj tatínek byl vášnivý houbař a maminka les milovala, znala snad všechny kytičky, rostlinky a stromy. A tak se většinou spojovalo příjemné s užitečným, byli jsme na čerstvém vzduchu, všichni pohromadě a ještě jsme se něco dozvěděli. Moc ráda jsem měla, když mě rodiče vzali každý za jednu ruku a poponášeli mě. Líbilo se mi to a tak jsem pokaždé prosebným hláskem žadonila „ještě, ještě“. Obvykle následovalo „ještě“, potom další „ještě“, pak „ještě jednou“ a poté „ještě naposledy“.
A když jsem začala houbařit s tatínkem, dělával to tak, že mě na objevenou houbu směroval. Neřekl, že tam je, čekal, až ji najdu já. Měla jsem obrovskou radost z nálezu hnědého kloboučku v mechu či trávě, tatínek se na mě usmíval a hladil mě po vlasech. Stejně tak jsem měla radost z toho, že jsem i já přispěla svou troškou do košíčku a navíc mě to motivovalo k dalšímu hledání. Ovšem tatínka předstihnout nešlo. Byl a je vynikajícím houbařem dodnes, umí být hodně trpělivý a nemá problém s tím být v lese čtyři či pět hodin.
To nás samozřejmě tak dlouho nebavilo, tak jsme se bavili po svém. Z šišek jsme stavěli různé domečky a příbytky pro zvířátka. Někdy jsme si z šišek udělali panáka a závodili jsme ve skákání. Hledali jsme stopy zvířátek, pozorovali ještěrky vyhřívající se na sluníčku a když jsme měli štěstí, viděli jsme užovku. Poslouchali jsme ptáčky a vyčkávali kukání kukačky a pak počítali, kolikrát zakuká.
Po návratu domů jsme bývali špinaví jako ta čuňátka a hladoví jako vlčata. Maminka zamířila do kuchyně a tatínek s námi do koupelny. Mydlil nám záda, drbal kolena a myl nám vlasy a maminka mezitím chystala něco dobrého k jídlu.
A když jsem se zmínila o vlasech, vytanula mi na mysli ještě jedna vzpomínka. Jako malá holka jsem měla dlouhé husté vlasy, délka mých vlasů tehdy dosahovala až k pasu. Tuším, nepamatuji si to přesně, že jsem chodila do třetí třídy ZŠ, když se u nás ve třídě objevily vši. Rodiče byli o této nepříjemnosti informováni a tak mě hned ten den začala maminka kontrolovat. Pročesávala mi vlasy a hledala. Až našla, co nechtěla. Měla jsem je taky. Tenkrát maminka spráskla ruce a ne obrazně, ale doopravdy. A slzičky měla na krajíčku. Jediné, co ji totiž v tu chvíli napadlo, že mě bude muset nechat ostříhat. A do toho přišel tatínek domů z práce. Hned se ptal, co se děje. Chvilku přemýšlel a pak rozhodl: „Vlasy se stříhat nebudou.“ A vzal si to na starost. Koupil v lékárně příslušný šampon, vzal mě do koupelny a pustil se do díla. Zbavit se vší až takový problém nebyl, ovšem stáhnout z dlouhých vlasů vajíčka se ukázalo jako skutečný problém. Nicméně tatínek byl pevně rozhodnutý, že to nevzdá. Každý jeden vlas s nalezeným vajíčkem bral mezi prsty a poctivě je stahoval. Trvalo to několik hodin. A bylo to neuvěřitelné piplání, tuším, že jsme toho oba měli dost. Ale nakonec ve svém úsilí uspěl a mně byly ponechány dlouhé vlasy. Byla jsem štěstím bez sebe a maminka s tatínkem se mnou.
Prostě stručně – bylo moc krásné být jejich dítětem…