Jednoho krásného dne zde kroky zavedly osobu, která také neváhala a připojila se do našich řad. Začala posílat své články a diskutovat. Po každém článku, či zprávičce jsem se cítila k této osůbce stále více přitahována. Byla to nějaká magie, či osud, který nás dal dohromady. Nejdříve jen na stránkách, další krok byly osobní vzkazy. A že jsme si jich poslaly spoustu. A pak tu osůbku napadlo, že si začneme psát emaily. Ze začátku jen poskromnu, ale za posledních devět měsíců se naše pošta pěkně rozrostla. Přiznám se bez mučení, že každou odpověď vyhlížím. A jsem jistá, že ji po těch drátech dokonce popoháním, aby přiletěla co nejrychleji. Nezáleží na tom, jestli je sáhodlouhá, nebo má jen větičku. Je to něco, v co mohu doufat, na co se mohu spolehnout, na co se můžu těšit. Takové sluníčko v tom temnu kolem. Sluníčko, které zahřeje, pohladí a třeba nabídne i jiný úhel pohledu. A toho si strašně moc vážím.
A proč to všechno píšu? Dneska jsem přebrala poštu a ta osůbka mne totálně dostala na kolena. Chtěla bych ji sevřít do náruče, pořádně stisknout, až by se nemohla nadechnout a poděkovat a možná i trochu lepnout za uši. Co bylo v poště, neprozradím, nevím, zda by ta osůbka chtěla, aby to bylo zveřejněno. Jen prostě nevím, jak to vše, co jsem právě popsala před malou chvilkou, provést. Napadlo mne sednout do auta a…, ale co když přijedu nevhod a také nejsem žádný přeborník v jízdě. Sice jezdím, ale jen tak po té naší Moravě.
Napadla mne ještě další věc: obejmout ji přes ty naše VD stánky. Vepsat sem díky a slzičky, které mám v očích i v dušičce. Slzičky štěstí, pocitu, který každý z nás potřebuje. Nevím, zda se mi podaří popsat ten pocit, který mám. Slzy a šimrání kolem žaludku, nával smíchu i smutku zároveň. V tuto chvíli bych chtěla být básník, který najde ta správná slova. Slova, která hledám, a nepřicházejí. Vše se mi zdá neohrabané, krkolomné a drsné.
Děkuji všem za trpělivost, i za to že dočetli až sem. Ale hlavně musím moooooc poděkovat té osůbce.
Díky, že jsi, že jsem tě našla. Díky, sluníčko, díky, Padmé.
