Dnes, 14 měsíců po porodu, je stále těžké stanovit prapůvod všech problémů, ale každopádně první očkování proti TBC 4. den v životě miminka nám vůbec nepomohlo. 5 týdnů po porodu jsme zažívali náš první a dosti dramatický příjem do nemocnice se zánětem ledvin v septickém stavu. Do tohoto stavu se dostávají děti, které v době očkování neměli dostatečnou imunitu. Takovým dítětem byl můj syn.
Během této hospitalizace syn prodělal řadu léčebných zákroků včetně lumbální punkce, neboť se ocitl v tzv. lehkém koma. Ač tedy pobyt v nemocnici byl nesmírně stresující, přesto antibiotika zavedená po celou dobu do žíly pomohla a já si myslela, že jsme z nejhoršího venku. Den před propuštěním jsme však museli ještě absolvovat transfuzi krve. Tehdy si to lékaři vysvětlovali prodělaným onemocněním. Nikdo netušil, že těchto transfuzí bude potřeba daleko více.
Měsíc po propuštění však syn ztratil svou „zdravou“ růžovou barvu a jeho kůže byla lehce nažloutlá – jeho kostní dřeň nebyla schopna produkovat potřebné množství červených krvinek a my museli znovu na transfuzi. Když jsme prodělali ještě 3 další, vždy s odstupem 3 týdnů, přestali to lékaři brát na lehkou váhu, odebrali vzorek kostní dřeně a…“Stav Vašeho syna není dobrý, doporučujeme převoz sanitkou do olomoucké nemocnice, kde jsou specialisté na různé druhy anemie, tedy chudokrevnosti.“ Šok, pláč, beznaděj. S těmito pocity jsem opouštěla jedno zdravotnické zařízení, abych jej vyměnila za jiné.
V olomoucké nemocnici jsem se synem pobyla 3 týdny, během nichž se na mne hrnuly nové a nové zprávy. Syn prodělal dalších několik punkcí kostní dřeně, absolvoval magnetickou rezonanci, rentgeny atp. A závěr? Syn trpí atypickou formou anemie, která ještě nikým a nikde nebyla popsána. Byly odebrány vzorky krve a rozeslány po světě na rozbor. Na výsledky stále čekáme.
Během tohoto čekání jsem neváhala a obrátila se také na alternativní možnosti léčby, leč bez úspěchu. Jen pro inspiraci jsem navštívila astrální léčitelku, léčitele stanovujícího diagnózu pohledem do očí, velkou naději jsem vkládala do léčitele, který velmi pomohl zpěvačce Haně Zagorové s jejím onemocněním krve, bohužel tento léčitel je jen léčitel, není lékařem a to se ukázalo jako problém.
V tuto chvíli můžu říct, že jsem na pokraji svých duševních i fyzických sil. Každý den pozoruji svého syna, který je plný života, směje se a žvatlá, zkrátka bez ostatních projevů vážného onemocnění krvetvorby, zkrátka jej pozoruji a bolí mě u srdce. Protože nevím, co bude dál, co nás čeká? Bolest nebo vysvobození? Stále pozoruji jakékoli zvláštní projevy na těle, sleduji jeho teplotu, neboť každá nad 38 stupňů Celsia pro nás znamená nemocnici. Jsem tedy již 14 měsíců stále jakoby napůl sbalena do špitálu a s tím se žije nesnadno.
A právě každodenní stres se projevil i na mém zdraví, musela jsem prodělat operaci a stále nemám vyhráno. Což na psychické pohodě nepřidá, takže se vše odráží i na momentální napjaté atmosféře v manželství.
Vždycky jsem byla brána za tu, která je nad věcí, dokáže věci řešit s přehledem, ráda se směje a hlavně si nikdy nestěžuje. Karta v mém životě se po narození syna obrátila. Věřím, že vše, co se děje, má svůj smysl, že se nic neděje bez náhody. Jenom nedokážu pochopit smysl této nemoci, trápení mého syna, který každé 3 týdny musí odolávat bolesti z injekčních stříkaček, snažících se najít vhodnou žílu a to je po tak dlouhé době již velmi těžké.
Vnitřní hlas v mém těle zoufale křičí o pomoc. Chci pomoci svému děťátku a cítím, jakobych měla svázané ruce, už jsem zkusila tolik možností léčby a bez výsledku…