Měla jsem pocit, že za vyučenou jsem dostala dostatečně a o to, abych dostala „na zadek“ znovu, jsem už nestála. V žádném případě jsem nehledala lásku. Věděla jsem, že podruhé (v takovém rozsahu škod) bych to nezvládla. Na to já prostě nemám. Každý jsme jiný a na tohle já nemám.
Vdát se a mít dítě – to bylo to, co jsem si přála. Vdát jsem se chtěla kvůli rodičům a prarodičům, aby měli klid a já ho měla od nich. Dítě jsem chtěla já, nevýslovně jsem po něm toužila.
Takže HO musím najít. Vhodného partnera.
Jaký by měl „vhodný“ partner být?
Svobodný, jednoznačně svobodný. Také jsem svobodná, takže „nabízím“ totéž.
Vzdělaný. Také jsem „utrpěla“ vzdělání, takže to bude rovnocenné.
Musí mě umět rozesmát, musí být spolehlivý a zodpovědný, musí mít práci…
Tak nějak jsem si to rovnala v hlavě…
Moje očekávání od manželství bylo zcela jasné: bezpečí, přístav, jistota, ochrana, prostě hozená kotva, spojenectví na celý život, opora jeden pro druhého. Prostě žádné romantické představy o velké neutuchající lásce.
Světe, div se. Našla jsem HO.
Působil sympatickým dojmem, uměl mě rozesmát, byl spolehlivý a pořád chtěl pro mě něco dělat.
Bylo to milé. Cítila jsem se dobře. Cítila jsem se v pohodě.
Byla jsem v bezpečí. Jako bych z rozbouřeného moře vplula do přístavu.
Žádné vznášení nad zemí. Ale taky žádné pády. Žádná vášeň. Ale taky žádné trápení.
Byla jsem spokojená. Klidná. Začala jsem normálně fungovat, normálně pracovat, dokázala jsem spát celou noc bez probuzení, v mém životě nastalo klidové období.
První rok jsme spolu chodili a druhý rok jsme se sestěhovali. Když pak požádal o mou ruku, moji rodiče byli šťastní. Oba dva. Maminka plakala a táta ho objímal… dokonce mu dal pusu na tvář.
To jsem nemohla odmítnout. Dobrý člověk a slušný chlap – to se přece neodmítá.
A tak jsem se vdala.
Náš syn mi vyplnil všechna místa v srdci. Miluji ho nade vše na světě.
Manželství mám klidné a spokojené.
14 let.
Jsou ty mé důvody k sňatku horší než ty ostatní? Nebo jsou lepší? Kdo má právo tohle posoudit nebo posuzovat. A kdo může spolehlivě říct, jak je to „dobře“…
