Děda nezmar

Můj děda je nezmar. I když letos oslavil 85. narozeniny, mám pocit, že přežije nejen své děti – mého tátu a mou tetu, ale i nás vnoučata…A nic na tom nemění fakt, že si neustále stěžuje na nějaké zdravotní problémy. Je totiž tak trochu hypochondr. Vždy, když k němu přijedeme na návštěvu, ohromí nás nějakými novými příznaky: bolest hlavy až dozadu, píchání na prsou, nervová slabost, vynechávání tepu (musíme ho držet za ruku na zápěstí a sledovat, jak má nepravidelný puls), pálení žáhy (s mým bratrem se do krve pohádal o to, zda se pastilky proti pálení žáhy rozkoušou a spolknou nebo zda se cucají). U oběda nám barvitě líčí, jak trpí zácpou anebo naopak průjmem. Teta mu vždy jednou za čas zařídí pozorování v nemocnici, kde děda v prvních dnech září spokojeností, jak se mu sestry věnují, měří mu teplotu, tlak, odebírají krev,… aby byl pak po zbytek pobytu neuvěřitelně protivný, že ho to tam už nebaví a chce domů. Něco dělat.
Dědu totiž nutí nějaká neznámá síla k neustálé aktivitě. Vysazuje stromky (běda, když si nějaký soused pořídí nový stromek – děda si ho musí pořídit okamžitě taky, aby nebyl pozadu), pečuje o kytičky (kdysi pěstoval lány pestrobarevných kosatců, pak přešel na mečíky, dnes se na jaře chlubí nádhernými narcisy), seká trávu, stará se o svého pejska (kterého s oblibou stříká deodorantem, aby prý nesmrděl – jistě si dovedete představit, jak páchne potom).
Bohužel, někdy jeho aktivity hraničí s šílenstvím. Jako onehdy, když se přes výslovný zákaz mého táty (který si chtěl zjednat firmu) rozhodl, že poškozenou střechu na stodole opraví sám. Postavil si žebřík, vylezl po něm nahoru a dal se do díla. Náhle se pod ním žebřík skácel a děda sebou plácnul na zem. Na boku modřina a co horšího, v moči krev. Takže šel na pozorování do nemocnice. A jaká byla jeho první slova, když jsme za ním přišli na návštěvu? „V Baumaxu mají slevu na elektrickou pilu, ale zítra končí a mě nepustí domů. Tak mi ji kupte, jo?“
Slevy, to je dědova další oblíbená zábava. V reklamních letácích různých hypermarketů a supermarketů hledá, kde mají co levnějšího a pak vyráží autem do města a objíždí jednotlivé krámy. No, zatím jsme neměli to srdce mu říct, že za proježděný benzín dá víc, než kolik ušetří na těch slevách…. Nechceme ho připravit o tu radost, že něco pořídil o 50 haléřů levněji, než jinde. Levné nákupy ho pohltily tak, že si koupil u Vietnamců na trhu dva páry úplně stejných bot, jedny za 300,- Kč. Mají černou barvu a dost neurčitý tvar, dají se prý nosit v zimě i v létě. Děda na ně teď pěje ódy, jaký mají nadčasový design a jak jsou šikovné a už nám navrhl, že bychom si takové boty měli pořídit taky.
Děda se snaží být „in“ i v hudbě. Můj bratr mu dal poslechnout jakési techno, samé bubny a dunění a dědovi se to zalíbilo. Když jsme pak zavítali na návštěvu, předváděl nám, co si od mého bratra nahrál na kazetu, a to při volume max. „Zeslab to“, křičeli jsme mu do ucha. „Ale vždyť takhle to teprve vynikne!“ zakřičel na nás zpátky. Sousedi si s ním asi užijou.
Děda se snaží jít s dobou, letos se mu ji dokonce podařilo předběhnout. To když si při změně zimního času na letní posunul hodiny hned dvakrát. V 11.00 hodin se dostavil k obědu a náramně se divil, že dáváme teprve vařit brambory. A přitom má na zdi dvoje hodiny! Když mu staré přestaly jít, dal mu táta nové. Děda kutil si ty staré opravil a šup s nimi zpátky na stěnu. Proč si je tam pověsil zpátky? Bylo mu líto je vyhodit. Proč tam má i ty nové? Prý dle nich kontroluje, jestli se ty staré nezpožďují nebo nepředchází.
A propos jídlo – dokud žila ještě babička, děda si na jídlo neustále stěžoval. Jednou bylo přesolené, jednou nedosolené, jeho „dobrým“ zvykem bylo nechat na talíři jediné sousto s tím, že už nemůže. Stížnosti mu vydržely, i když chodil na obědy do místní mateřské školy – jídlo dětem téměř nesolili a nekořenili, takže si do něj bez ochutnání okamžitě dával tuny soli a pepře, aby to mělo ten správný říz. Až stravování v kulturním domě ho zocelilo. Teď si nestěžuje, ani když si vaří guláš z konzervy, naopak je hrdý na svou soběstačnost a vychvaluje si, jak jsou ty konzervy dobré. Zvládne uvařit i vajíčko, párky a čaj, i když minule si postavil varnou konvici na rozpálenou plotnu (no, alespoň jsme věděli, co mu pořídit k Vánocům).
Nedávno se chtěl z čaje přeorientovat na pití kakaa. Opatrně sondoval, jakže se to kakao vlastně připravuje. Když jsem mu řekla, že na tom nic není, že jen zamíchá kakao do mléka, jen vrtěl nevěřícně hlavou. Až za týden se přiznal, že už to zkoušel a ta břečka se nedala pít. Bodejť by ne, když namísto Granka koupil kakao na vaření.
Nejlepší historku jsme ale slyšeli od souseda Václava. Jednou si prý takhle vyjde na zahradu, která je hned vedle té naší. A najednou slyší tenké volání: „Vašíku, Vašíku!“ Rozhlédne se, nikde nikdo. Ale hlásek stále volá: „Vašíku!“ „No to jsem blázen,“ vrtí soused hlavou, „co to je?“ „Vašíku, tady, nahoře!“ Soused se koukne nahoru a na naší lípě vidí dědu. Sedí si tam na větvi a volá o pomoc. Chtěl uříznout větev a hádejte, co se stalo. Ano, ten zatracený žebřík mu opět vypověděl poslušnost.
Už jsme se smířili s tím, že dědu prostě nepředěláme a máme ho rádi takového, jaký je. I s tou jeho hypochondrií, hádavostí a tvrdohlavostí.