Když jsem byla malá, táta mě řezal jako žito. Z vyprávění vím, že když mi byly necelé dva roky, seřezal mě tak, že jsem byla celá modrá. Když jsme přijeli k dědovi s babičkou na víkend, hned jsem jim prý hlásila ve dveřích „Táta bác bác.“ A když mě pak viděli, jak jsem zmalovaná, chtěli jít na policii udat ho. Policajta… 🙁 Neudělali to. Ani máma s tím nic neudělala, nezabránila tomu, ani to ex post nikam nehlásila. Dodnes si pamatuju zvuk otevírání skříně, ze které vždycky vyndával ten šíleně tlustej koženej pásek, se kterým mě řezal. Opakovaně. Za cokoli. Třeba, že jsem neuměla říct „r“. Asi ve čtyřech letech. „…a topůlko za tolal… „ „Řekni tolar!“ „Tolal!“ „To-lar! R!!!“ „To-lal!“ A šel pro pásek. Myslel si prý, že se mu vysmívám a dělám mu to naschvál… A když nebyl po ruce pásek, aspoň fackoval. Velká chlapská ruka a ty silné rány… Poslední si pamatuju, když mi bylo něco přes dvacet let. Když jsem přišla domů, ucítil ze mě cigaretový kouř a než jsme se stačila vyzout, už jsem ji měla…
Máma mě taky mlátila, i když častěji jen vyhrožovala a třískala vařečkou do prahu u dveří, to když jsem se odmítala zout z botiček a chtěla jít ještě ven. Vařečka často skončila vejpůl a divadlo bylo u konce… Dnes se tomu často spolu zasmějeme a taky tomu, jak mě mlátila oběma rukama na střídačku přes hlavu a křičela „Nebraň se, nebraň se!“
Dodnes nevím, jestli mě od táty bolely víc to týrání fyzické, nebo psychické. Samé zákazy, příkazy, žádné povídání, vysvětlování. Ve škole jsem patřila k jedničkářům. Ne že bych byla nějaká brýlatá šprtka, ale prostě mi to normálně šlo. Teda až na matiku. Mívala jsem z ní většinou dvojky a sem tam trojku. Ale fakt jsem se snažila, chodila i na doučování, dřela a jednou jsem asi v sedmé třídě dostala z jedné fakt dost těžké písemky dvojku. Šla jsem domů, celá šťastná, že to tak dobře dopadlo, protože jsem čekala původně výrazně horší výsledek. A co mi na to řekl táta? „A líp to jako napsat nešlo?!?!“ Nevím proč, ale tohle mě snad bolí víc než ty modřiny… A to si člověk řekne, vždyť je to blbost, co ta holka řeší?
Nikdy v životě mě táta nepochválil. Ani za tu dvojku z matiky, ani za maturitní vysvědčení se samými jedničkami. Ani za červený diplom. Nikdy mi neřekl, že mě má rád, že jsem šikovná, milá, hodná, nikdy nic. Žádné slovo uznání na moji adresu. Že jsem mu s něčím pomohla, něco chutně uvařila, uklidila, že hezky maluju, dobře zpívám nebo třeba rovně zatloukám hřebíky, prostě nic. Nakonec vlastně jeho taky nikdo nechválil, neprojevoval mu lásku, cit, tak ani nevěděl, že mi má kromě tvrdosti, řádu a vymezených mantinelů předat i něco jiného.
Nevím, kolik mi bylo let, možná šest, osm, možná deset? Nevím. Seděla jsem dědovi na klíně, kočkovali jsme se, ale najednou mi ty jeho doteky přišly nějaké jiné, divné, nepříjemné. Nikdy jsem to nikomu neřekla, styděla jsem se, začala jsem se mu vyhýbat a dávat na něj pozor. Abychom nebyli o samotě, abych mu nebyla příliš blízko. Naštěstí si už nikdy víc nedovolil, snad proto, že už nedostal příležitost. Ale ta vzpomínka, ty pocity, ty zůstaly dodnes a jeho blízkost je mi dodnes lehce nepříjemná… Jenže dnes jsem už dospělá, vím, o co jde a taky vím, co bych dělala a jak bych se bránila.
Asi od nějakých dvanácti let jsem chodila do Dívčího klubu. Bylo to moc fajn, dělaly jsme s holkama různé ruční práce, batikovaly, malovaly, modelovaly… Jen to bylo daleko, musela jsem jezdit přes celé město, přestupovat z tramvaje na tramvaj. Často byla tramvaj úplně narvaná lidmi, kteří pospíchali z práce, dětmi, které jely na kroužky, tréninky. A já v tom návalu ucítila na pravé půlce zadečku jakoby roh něčí kabely. Zkoušela jsem se poodstoupit, nebo se aspoň pootočit, abych byla mimo ten „roh“. Jenže on se pořád posouval mezi mé půlky a níž a níž. Ano, byla to ruka, prsty takového hnusného hubeného opáleného slizouna za mnou. Srdce mi strachem tlouklo a přišlo mi, že to musí slyšet celá tramvaj. Neslyšela a já se najednou prudce otočila a vyštěkla směrem k tomu úchylovi „Přestal byste se na mě tlačit!?!“ A on se kupodivu vyděsil a začal ustupovat a mizet v tom davu cestujících.
Ve čtrnácti jsem slýchala stále častější hádky rodičů kvůli jakési jiné paní, vnímala tu nepohodu doma. Nikdo mi nic nevysvětlil, žádný z nich mi neřekl „Neboj se, to je jen problém mezi námi, tebe se to netýká, máme tě rádi.“ Jen jsem cítila to permanentní dusno a slyšela křik a přála si, aby to už skončilo a konečně se rozvedli.
Co jsem tím vším chtěla říct? Že ač mě spousta věcí mrzí, nemám nikomu nic za zlé. Že opravdu platí staré známé „Co tě nezabije, to tě posílí“ a „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Nezanevřela jsem na lidi, na tátu, na dědu, dokonce ani na sex ne. Naučila jsem se nelitovat v životě nikdy ničeho a žádný okamžik v životě bych nevrátila zpět, i kdyby to šlo. Nechci se utápět v minulosti, v tom, co se stalo, nebo co se nestalo. Chci se z toho jen poučit, udělat závěr a dívat se dopředu. A taky vím, že já takhle vychovávat své dítě nechci a nebudu. Chci mít se svým synem dnes i v jeho dospělosti jiný vztah. A chci, aby byl v životě šťastný, a udělám pro to maximum. A taky chci, aby věděl, co se smí a co ne a hlavně, že má milující rodinu, za kterou se nebojí kdykoli přijít.
Dokonce když zavzpomínám na dětství jako celek, říkám, si že bylo šťastné. Vždyť nebyla válka, měla jsem co jíst, rozvíjela se v zájmových kroužcích, dělala gymnastiku… Je hodně dětí na světě, které takové štěstí nemají.