V okamžiku úmrtí mého kolegy a zároveň kamaráda jsem na to samozřejmě nemyslela, měla jsem dost starostí sama se sebou, přijmout tu šokující a nečekanou zprávu. Nicméně po dvou či třech dnech jsme se v práci domluvili, že pojedeme na jeho pohřeb společně, koupíme kytičky, smuteční stužky a rozloučíme se s ním tak, jak se sluší a patří.
A pak přišla zpráva. Nečekaná zpráva.
Zpráva, která mě zaskočila.
Rodina se s ním chce rozloučit sama.
Rozporuplné pocity se dostavily ihned. Na jednu stranu rozumím tomu, že pro rodinu je ta ztráta největší, obzvláště pro jeho tatínka to musí být zdrcující. A snažím se o respekt k takovému rozhodnutí. Na druhou stranu si říkám, že i vztahy mimo rodinu mohou být silné a vzniklé vazby upřímné a hluboké. A je mi líto, že jsme byli „vyřazeni“ z dění, byť se jedná o událost veskrze smutnou, bylo to totiž to úplně poslední, co jsem pro svého kolegu a kamaráda v jedné osobě mohla udělat.
Mám zvláštní neidentifikovatelný pocit. Nerozloučila jsem se. Neřekla jsem „sbohem“. A ač to bude znít neuvěřitelně, chybí mi ta účast na pohřbu, kde jakoby uděláte tu poslední pomyslnou tečku.
Pochopila bych, kdyby si rodina nepřála projevy soustrasti (kondolence), vzala bych i to, kdyby pro nás vymezili prostor i jiný čas na rozloučení. A přestože se snažím s pokorou přijmout rozhodnutí pozůstalých, uvnitř mé duše zůstává prázdné místečko neuzavřené záležitosti…