Když jsem tak pročítala zdejší články a komentáře zabývající se touto tématikou, viděla jsem, že snad každá maminka, která o tomto problému napsala, má s cestováním s kočárkem nějakou negativní zkušenost. Ať už je to jízda autobusem s nerudným řidičem, neochota a hulvátství ostatních cestujících nebo prodavačka, která z nějakého neznámého důvodu nám zakazuje vstup do prodejny.
Ani já jsem nebyla ušetřena těchto negativních zkušeností. Bydlíme v Praze, v klidné městské části, za jejíž klid a pohodu platíme tím, že za spoustou věcí (lékař, banka, obchody s dětskými věcmi) musíme dojíždět. Vlastním sice řidičský průkaz, ale od vykonání zkoušky v autoškole jsem za volantem prakticky neseděla, protože po ní hned přišlo těhotenství (rizikové) a po porodu už jsem se sednout do auta bála. Takže přichází v úvahu již zmiňovaný autobus nebo vlak. S autobusem mám bohužel podobné zkušenosti jako autorka článku Cestování autobusem (neochotný řidič, leckdy i ostatní cestující, kteří vám okázale dávají najevo, že s kočárem zavazíte). V poslední době tedy radši cestuji do centra vlakem. Jezdí u nás tzv. „panťáky“, které jsou skvělé tím, že jsou nízké, a pokud není příliš daleko nástupní panel, v pohodě do vlaku s kočárem zajedu. Jakmile však dojedu na nádraží, už si zase musím požádat někoho o pomoc dolů ze schodů. A tady se dostávám k jádru problému, co mě vlastně štve. Jsem z těch lidí, co si neradi o pomoc říkají, jsou rádi nezávislí a soběstační. Bohužel, s kočárkem tohle nejde. Tu schody, tu úzké dveře, a když se k tomu ještě přidá lidská neochota a hulvátství, je to někdy na jednu maminku trochu moc.
Je pravda, že se od revoluce mnohé v tomto směru změnilo k lepšímu. Jsou obchody, kde se dostanete výtahem, kde mezi regály krásně projedete, kde se dá nakoupit do košíku od kočárku, kde se prodavačka na dítě pěkně usměje. Ale nemělo by to být vlastně úplně normální? Máme se stále, my, maminky, někomu omlouvat za to, že máme dítě v kočárku? A co lidé na vozíku? Zdá se, že máme před sebou ještě dlouhý běh na dlouhé trati.