Je mi téměř 27 let, mám desetiměsíční dceru a jsem matka – kuřačka. Chci předeslat, že tímto článkem se nehodlám omlouvat, očišťovat, vymlouvat, či jinak vykrucovat…Jsem si vědoma toho, že jdu s vlastní kůží na trh, pokládám hlavu na špalek, kopu si jámu, apod. Dále jsem si vědoma, že po přečtení tohoto článku se strhne na mou hlavu vlna kritiky, opovržení a já nevím, čeho ještě. Myslím si ale, že toto téma, všeobecně známé, často hlasitě diskutované, je přesto v naší moderní společnosti tak trochu tabu.
Je mi téměř 27 let, mám desetiměsíční dceru a jsem matka – kuřačka. Chci předeslat, že tímto článkem se nehodlám omlouvat, očišťovat, vymlouvat, či jinak vykrucovat. Jak už jsem napsala, vím, co dělám a vím, proč to dělám.
O škodlivosti kouření, a zvláště o škodlivosti koření v těhotenství a při kojení, toho bylo, je a bude napsáno mnoho. O pravdivosti těchto tvrzení se nechci a nebudu přít. Je to fakt, který faktem zůstane. Kouření je věc hnusná, smradlavá a dítěti to ubližuje. Pod to se klidně podepíšu.
Přes to přese všechno je mi jasné, že mezi maminkami-hříšnicemi se najde velké množství těch, které to prostě nezvládly. Jsem jedna z nich, nejsem na to pyšná, ale je to tak.
Jak jsem záviděla ženám, které, poté co otěhotněly, měly po zapálení cigarety takové stavy, že přestat bylo vlastně to jediné, co jim zbývalo, pokud se nechtěly „poblinkat“. To byla vážně smůla. O silné vůli, a o tom, že člověk dokáže vše, co chce, jenom stačí chtít, jsem si toho vyslechla už hodně. Tímto článkem chci jen ukázat těm, které potajmu „bafou“, že v tom nejedou samy.
Snažila jsem se, věřte mi, že ano. Namítnete, že asi málo. Souhlas. Silná vůle nějak nezafungovala. Snížila jsem to, jak se dalo. Kouřila jsem ty nejlehčí cigarety na trhu, půlila je, takže má denní spotřeba klesla z 20 na 2,5 cigarety za den. Dál to prostě nešlo.
Kouřím už deset let, neomlouvám se, prostý fakt. Prokouřila jsem se tedy úspěšně až k porodu. Pak nastaly čtyři dni „ticha“, kdy byl organismus tak vyčerpaný, že na tohle nebylo opravdu ani pomyšlení. Sotva jsem však dorazila domů, byla jsem tam zas.
Nikdy, nikdy, nikdy nekouřím před mým dítětem. Nikdo nesmí… Ovšem zbytek, obraz bídy a utrpení. Kojící kuřačka. Zní to hrozně, je to fakt.
Po nějaké době se rozhodl můj manžel, tehdy také kuřák, že s tím „švihne“. Navštívil protikuřáckou poradnu, začal užívat lék Ch….x (neuvádím celé jméno, nevím, jak je to tu s reklamou) a již půl roku nekouří. Jsem na něj neskutečně pyšná. Povzbuzena jeho úspěchem, zamířila jsem tamtéž a na doporučení skvělé lékařky jsem začala odvykat s pomocí náplastí a žvýkaček. Dámy, úspěch se dostavil téměř okamžitě. Šlo to krásně, snadno. Vydržela jsem to čtrnáct dní, pak se to stalo.
Někdy v mezidobí jsem znovu otěhotněla, následkem čehož se mi začalo ze žvýkaček dělat neskutečně zle. Z jakýchkoli žvýkaček. Řekla jsem si, to už zvládnu. Nezvládla.
Jak mi řekla ta milá paní doktorka, závislost na nikotinu je nemoc, kterou je třeba léčit postupně. Tím, že jsem to tak rychle „utla“ jsem to vlastně všechno pořádně spackala. Takže, kouřím dál. Hanba mi. Každá cigareta = velké výčitky svědomí. Ale nevzdávám to. Každý den zkouším, jestli je mi z těch žvýkaček pořád ještě tak špatně… Velkou oporou je mi můj manžel. Řekl, že je na mne pyšný i jen za to,že to vůbec zkouším. Že si mně jako kuřačku bral, a proto neočekává, že se mi to musí podařit hned na první pokus. Že mně miluje i smradlavou (-:. To už trochu žertuji.
Takže, milé dámy, jen do mně. Jak jste na tom vy? Držte mi palce, ať se už můžu podívat s klidem sama sobě do očí.