Před skoro dvaceti lety se pyšným rodičům narodila holčička. Byla vytouženým děťátkem svých rodičů, krásná jak jen miminka bývají a nejen svým rodičům, ale i v té době už hodně velkým sourozencům, přinesla do života mnoho radosti a štěstí. Holčička se mamince narodila, když ta začala svou novou etapu života, doufajíc, že bude lepší než ta předešlá.
Roky plynuly, naše sluníčko rostlo v ovzduší plném lásky, rozmazlování a péče. Když bylo Aničce devět let, objevily se první mráčky v podobě nemoci maminky. Kdo ví, co se malé holčičce honilo hlavou, že najednou maminka často někam odjíždí, sourozenci, tety, návštěvy častěji přijíždějí. Každý ji pohladí po hlavě, ale nikdo skoro nic pořádně neřekne. Jen se baví jakoby tiše a mluví divná slova. Maminka chřadne a všichni jsou smutní.
Po dvou letech přišlo ono smutné rozuzlení. Maminka už není…. Z té doby si pamatuji jen, že neplakala. Skoro všichni svůj smutek rozpouštěli v slzách a ona byla taková vzdálená, smutná princezna…
A tak opět plynuly roky, ale byly jiné. Překonávaly jsme dospívání, první průšvihy i první lásky. Vyrůstala v podstatě jako každé jiné dítě, jen s tím malým rozdílem, že doma nečekala maminka se zvednutým obočím, ale stárnoucí tatínek, který se se ztrátou své ženy vyrovnával také dlouho a těžce.
My starší sourozenci jsme se sice snažili pomáhat, ale naši mamku šlo nahradit hodně těžko. Rady do života, tohle dělej a tohle ne, pochvaly i snaha o řešení trápení se po telefonu nebo návštěvách předávají tak nějak divně, když se při pohledu na ni objevují často slzy nebo člověk přemýšlí, co by na to mamka řekla…
Z oné holčičky vyrostla slečna, která v současné době studuje vysokou školu.Ví, co je to bolest, samota a strach, ale také je samostatná, odvážná a trpělivá. Neměla vždy růžovou cestičku, ale zdá se, že je zocelená. Dobře ví, co chce i nechce a já si jen přeji, ať je v životě šťastná.
Ano, jsem na ni hrdá a vím, že naše maminka, když se na nás z nebíčka podívá, je na ni právem pyšná.