Musim pochválit Marcela, tedy saniťáka, ač je to človíček svobodný, bezdětný, dokonce i bez přítelkyně! Svého úkolu se zhostil na výbornou! Profík, co dodat. Díky za naši malou.
Tak tedy potud bylo vše v pořádku. Přímo v nejlepšim! Jen malou chybu to má, nemá porodní váhu. Tak obě holky leží v nemocnici a statečně se vykrmují. Jde jim to. Bráška má paragraf na Kubíčka, což je hrdý bratr. Sice se netváří nijak nadšeně, vždyť se odstěhoval od dědy a věčného přísunu sladkostí. Navíc to prapodivný prádýlko, co je v koupelně na šňůře, či kočárek, on už je velký, tak proč najednou zase vozítko? Dokonce i postýlka je nová, ale proč, mám přece válendu s mašinkama!!!
Bohužel malá nemá ještě pořád váhu, aby mohla jít domu, tak zůstává v nemocnici sama. Neni v inkubátoru či na jiném přístroji, hezky hajá v postýlce vedle maminky, ale tu se musejí holky rozloučit. Z finančních důvodů, bráška jde zpět do práce a Kubík má svoji maminku jen pro sebe. Taky ji dlouho neviděl, na K1 směl jen tatínek, on ne. Zákaz je zákaz. Teď se zase může tulit, jak chce. Maminka je jenom jeho. Chodí na návštěvu dědy a vůbec mu nevadí, že je opět na chvilku bez maminky, vždy odejde a vrátí se tak za 2 hodiny. Smutná. Toto trvá celý měsíc, neni memocná. Pravda, dostala rýmu, ale jinak nic. Až jednou neví, proč jedou i s kočárkem na procházku! Představte si, prázdný, jen s peřinkou, načančanej! Dospělí jsou někdy divný. To musíme uznat.
Tak čekáme v nemocnici, tady to už znám. Tu si dupnu, tam zas udělám baf, však někoho polekám! Táta se nějak divně tváří a máma nejde. Najednou se otevírá výtah a máma nese nějakou vánočku. Hlad nemám, tak co bych se vzrušoval. Ovšem co rodiče provádějí, je prapodivný, pořád říkaji nešišlej, nehuhněj. Jen kdyby se slyšeli, to by koukali!Když je vánočka položena do kočárku, patříčně zakryta, asi aby vykynula, mám dovoleno jít se též podívat! Nevim proč, těsto jako těsto, nijak nejsem zvědav. Leč přece jen rodičům udělám radost a tak tedy jdu.
Nic nevidim, jsem poněkud menší, než je ta hromada peřin v kočárku, tedy přesněji v mojim kočárku! Musim si to uplácat, buch buch buch a tu hned dostanu vynadáno, to nesmíš! Opatrně! Asi bych srazil těsto, jak maminka doma říká, když peče buchty. Táta mě tedy nadzvedne, sladká náruč. Už nožky trochu bolí, asi budu na koni. Mám to rád. Bohužel, nic se nekoná!!! V kočárku cosi leží, neni to těsto! Prý moje sestřička Anička. Nádherná princezna, podle našich. No, já nevim, to poznám až doma, jak si budeme hrát. Pak uvidíme. Vše se točí jen okolo kočárku, jde se za dědou. Tam už se trochu začíná projevovat radost jinak. Sestřička začne plakat, prý má hlad. Já tedy ne. Sedim u dědy na klíně, mám knihu o mašinkách. Moji knihu. Novou. Děda dal, tak jen nevim, kdo dostal lepší dárek, já, máma nebo táta?
P.S. s Aničkou si nelze hrát, jen leží, spí, papá a těch plen. Ještěže mám auta, stavebnice a od tety novou opici, ty já mám hrozně rád.
papapa Kubík a teta