Podle mého názoru, je to horší. Bohužel.
A moc mě to mrzí. Taky jsem si to obrečela, ale co se dá dělat, já jsem se opravdu snažila…Ale jak říká přítel : Ať uděláme cokoli, nezavděčíme se.
Už od začátku prosince jsem se snažila domluvit návštěvu na Mikuláše a na Vánoce. Mikuláš nevyšel, snažila jsem se dál. Pak přítel řekl, že do Ostravy nejede. Není se mu co divit, před Vánocemi, na cestách blbákov. Jenomže co teď?
Jelikož k nám Ostrava moc nejezdí, chtěli jsme, ať přijedou oni. A jak to dopadlo? Týden před Vánocemi jsem se kvůli tomu pohádala s mamkou a ve stejný den i s babičkou.
Mamka řekla, že nepřijedou, protože nemají zimní gumy (jinak autem ale jezdí). Babička, že se k nám nedostane, protože nemá auto a je závislá na tom, kdo ji vezme sebou – mamka nebo druhá dcera.
Takže zase nic.
Když přítel viděl, jak mi je, souhlasil, že do Ostravy pojedeme. V pondělí, těsně před svátky. Tak jsem honem volala babičce a mamce.
Víte jak to dopadlo? Tak, že se jim to nehodilo. Takže zase nic. Jenom jsme se rozhádali. O tom, kdo kde je kolikrát. Dozvěděla jsem se, že my do Ostravy jezdíme pouze na nákupy. To, že přijedeme na návštěvu se nepočítá, protože hlavní cíl cesty je nákup. U babičky jsme nebyli už rok, což není pravda, naposledy v půlce listopadu. Dále tady bylo jako vždy srovnání její druhé dcery s rodinou. Jak oni nemají čas, jsou do večera v práci, dcera studuje dálkově, takže ani o víkendu nemají čas a ještě staví dům. Zatímco my sedíme doma na zadku a nemáme co na práci. To, že přítel také chodí z práce domů pozdě a když musí, pracuje i doma, že máme dvě děti a dům, který dáváme dokupy, to nikoho nezajímá. Prostě, jsme na vedlejší koleji.
Svátky teda proběhly bez rodinné návštěvy. Jenom po svátcích se ozvala teta: Jak to, že jste nepřijeli? To bylo vše. Za celé svátky se nikdo neozval. Já jsem nevolala, a to pouze proto, že jsem během prosince volala pořád. Možná si říkáte, že jsem měla. Ale proč? Během prosince jsem se snažila dost. Kolikrát mi to připadalo, jako bych se vnucovala a přitom je to má rodina.
Stále přemýšlím, kde se stala chyba nebo co dělám špatně. Volám já, návštěvy domlouvám já, do Ostravy jezdíme my. Na narozeniny se taky musíme vždy přizpůsobit a nedej bože, když se nám to nehodí, to je pak oheň na střeše. A když mají přijet na narozeniny k nám, to se taky musíme přizpůsobit my. Jinak slyšíme: Však já přijet nemusím!
Tato situace mě moc mrzí, místo aby bylo zlepšení, je to horší. Mrzí mě to kvůli dětem, ostravské babičky moc nevidí. Ale už nemám sílu donekonečna řešit hlouposti, dohadovat se nebo přemlouvat.
Během svátků jsme se tedy vůbec neviděli, děti neměli od babiček ani Mikuláše, ani Vánoce. Ani jedna babička se neozvala. A nakonec jsem ta špatná zase jenom já.
Protože vedu, jak řekla teta, „žabomyší válku“.
Někdy si říkám : Proč se stále o něco snažím? Ale odpověď znám – je to má rodina.
Jenomže tentokrát už síla došla. Takže uvidíme co bude dál.