Jelikož jsem si od dětství přála mít pejska, rodiče mi dovolili akorát kocourka s tím, že o psa je velká starost, kor tatínek mi to nechtěl dovolit. Smířila jsem se teda ne s jedním, ale rovnou s dvouma kocourkama – bráškama i na protest tatky…Nakonec si kocourci dokázali poradit i s našim tatínkem, takže za čas je tatka drbal i za ouškem.
Když jsem si začala vydělávat a jezdila jsem za prací do Prahy, nabídla mi jedna pani z vedlejšího krámku, jestli nechci štěnátko irského setra. Asi bych odmítla, ale byl u toho i můj švagr, který hned zareagoval, že je to supr pes a at ho koupím.
Domluvili jsme se s paní, že mi pejska přiveze v pátek a nechám si ho na zkoušku do pondělí, s tím když tatínek povolí tak si ho nechám. Nastal pátek, já se domluvila ze švagrem, že si pejska vyzvedne po obědě, jelikož jsem měla odpolední a domů jsem jela vlakem. Hrozila jsem se chvíle, kdy dorazím domů, protože jsem pejska neohlásila. Nastalo to, čeho jsem se obávala, tatínek zuřil a že /mimochodem je to fenka Sara/ Sara v pondělí poputuje tam, odkud přišla. Nastala neděle ráno a všichni se začali loučit se Sarou i maminka, jelikož si jí oblíbila. Večer byl kritický, Sáře se u nás líbilo a nám ona taky. Najednou naš tatínek začal povídat něco o boudě, to nám bylo už jasný, že je naše. Nakonec Sára u nás zůstala.
Největší mazlík byla našeho tatínka, ta si mohla dovolit všechno i sedět vepředu na sedačce v autě, takže mi byly namáčkaný vzadu. Všude spolu chodili, mohla spát i v posteli, svoje křeslo měla nedejbože, když jí ho někdo obsadil. No prostě tatínkův mazel. Když na vánoce sežrala pekáč cukroví tak jsme dostali vynadáno my.
V r.1998 se jí narodila krásná štěnátka – 11. Jedno jsme si nechali, pejska. V létě podstouopila operaci a druhý den zemřela.
Myslim si, že takovýho psa už nikdy neseženem, ta prostě dokázala okouzlit každýho. I náš tatka plakal a nemohl se s tím smířit.