Byl den jako každý jiný a já třídila oblečení na mimčo. Dětičky pomáhaly a tak to bylo na celý den. K večeru mě začalo bolet břicho, ale jelikož jsem tento stav mívala často, vůbec jsem na to nemyslela a večer šla spát. Když jsem už asi po páté šla v noci na záchod, říkala jsem si, co se to děje?
Od 6. ranní jsem měla bolesti co 5 minut. Ale stále jsem si říkala, nic se neděje, dám si sprchu a bude to dobré.
Sprcha sice zabrala, ale ne na dlouho.
A protože k nám zrovna dorazila návštěva, která podotkla „No, ty teda vypadáš!“ Tak jsem řekla, že raději pojedeme do nemocnice.
Výraz paní doktorky při vyšetření nebyl moc dobrý a já se začala bát, co se děje a co bude dál.
Verdikt zněl otevřená na 6cm, okamžitý převoz do OV na Fifejdy. A pak už to šlo rychle. Rychlá domluva s mužem, že musí vymyslet jméno a přivézt mi věci.
A tak jsem se poprvé svezla v sanitce i se sirénou.
V nemocnici chtěl pan doktor, ať vydržím nejlépe ještě 48 hodin. Dostávala jsem jednu kapačku za druhou s rychlým kapáním infuze a ještě nějaké injekce. Jenomže nic nezabíralo a kontrakce stále nepřestaly a tak mi je alespoň tlumily. Sestřičky chodily co hodinu kontrolovat miminko a já začínala být unavená.
Od 6 rána kontrakce každých 5 minut. K večeru se bolest i přes silné tlumení zhoršila, kontrakce k prodýchávání byly stále delší. Porod bohužel pokračoval, i přes snahu doktorů.
Večer mi už sestřička musela pomáhat i s otočením na bok. Před každou kontrakcí jsem pak ještě dostala strašnou třesavku. Na střídačku jsem se musela smát a brečet.
Doktor uznal, že už stejně nemá cenu čekat… Akorát dokapala i další kapačka a šlo se teda rodit.
Bylo to strašně rychlé. Celý porod trval 10 minut. A tak se malý Daniel narodil 12.3. ve 22.55hod s váhou 2230g a 46cm. Dokonce mi ho položili i na břicho a pak ještě jednou na chviličku než ho odnesli.
A i přes to, že se narodil o 7 týdnů dříve, byl moc šikovný a ten rychlý skok na svět zvládl na jedničku.
Jenom já měla špatný pocit, že jsem to vůbec nezvládla. Že jsem měla ještě vydržet, vždyť pro něho byla každá chvíle v bříšku moc důležitá. Jak říkal pan doktor „každá minuta navíc, je důležitá.“
A já to nezvládla. Stále jsem si říkala, že jsem měla ještě vydržet. Bála jsem se jestli bude vše v pořádku.
V inkubátoru si malý pobyl jeden den. Mohla jsem za ním chodit každý den, alespoň na chvíli.
Nemocnice je v rekonstrukci a tak to byl dobrý zmatek. Ležela jsem na gynekologii, pak museli na pokoji udělat provizorní prostředí i pro péči o dítě.
Chudáci sestřičky. Měly teda co dělat. Dětské oddělení museli přestěhovat do jiné budovy. Naštěstí pro mě 🙂 Protože tak jsem měla malého o patro níž a mohla jsem za ním chodit, kdy jsem chtěla. A tak jsem po 4 dnech konečně zkusila kojení a další den mi ho dali na pokoj. První noc jsem teda měla strach jestli to zvládnu, ale malý byl naprosto úžasný.
Z kojení jsem měla strašnou radost, protože se malý chytil na poprvé. A díky odsávačce jsem začala mlíčko i odstříkávat, protože jsem ho nakonec měla moc. A TAK KOJÍME NA 100%.
Malý dostal žloutenku, ale naštěstí nemusel zpátky do inkubátoru. A když jsme odcházeli domů, hodnoty už byly dobré a malý vážil 2260g.
Jediné mínus byla bohužel má spolubydlící na pokoji. Rozepisovat se, bylo by to na dlouho. Ale takhle neschopného člověka jsem ještě neviděla. Nedala mi pokoj ve dne v noci. I sestřičky a doktoři z ní byli naprosto nešťastní, dokonce ji navštívila i sociální pracovnice.
A tak na přímluvu sestřičky, nás paní doktorka pustila domů, prý abych ještě neskončila na psychiatrii.
Jsme doma, huráááááá. Malý Daňula je šikovný, děti nadšené a tatínek rád, že nás má doma. Teď nás ještě čekají nějaká vyšetření, ale snad bude vše ok.
