Zdravím 🙂
Můj sen byl – mít miminko, můj strach – porod!!!
Ale když se tak ohlédnu do minulosti, i když jsem rodila v tomto roce, před rokem, když jsem byla těhotná první dny, tak jsem se porodu šíleně bála, aniž bych ještě těhotenství nějak vnímala, tedy kromě toho, že mi bylo tak 4 měsíce zle…Pohyby byly nádherné, s bříškem jsem si připadala důležitá, jak kdybych byla bůhvíco 😀 Ale co… byla jsem těhotná, neustále jsem si hladila bříško, prďolka mi to oplácela kopancema do žeber, asi každá zažila… ale jak bych to vrátila, blížil se porod a porodem to krásné těhotenství skončilo. Přestože jsem měla špatné výsledky krevních testů a skoro měsíc jsem usínala se slzami promočeným polštářem… Dost už vzpomínek na těhotenství, nebo budu muset skočit na přítele a znovu se nechat oplodnit 🙂 Těhotenství pro mě bylo krásné, zkrátka já – pupík – a já a já a já neustále důležitá jako Frekvence 1 :-))
1. Jestli jsem se těšila na porod? No nevím, těšit se na něco, co mě děsilo od úplného začátku, nejhorší bylo, když jsme si v pátém měsíci těhotenství pustila na youtube „porod doma“ a malá se mi v břišku musela pěkně stáhnout… div jsem neběžela na záchod, jak se mi udělalo zle. Z toho tedy vyplývá, že jsem se moc netěšila na porod, ale spíš na tu malou kopalku ve mě. Chtěla jsem porod přeskočit a věřte nebo ne, do poslední chvíle jsem myslela, že rodit nebudu, i když každou normální ženu přesvědčí nejen rostoucí břicho a pohyby. Já nevěřila, nevěřila jsem, že já, já budu rodit. Poslední dny jsem se proto ani nebála :-), užívala jsem si kontroly na gynekologii, stále jsem si připadala táááák důležitá!
2. Porod dle mých představ? Hmmmm, takže má představa, odbydu si kontrakce doma, až je budu mít tak po sedmi minutách, tak se nechám odvézt sanitkou do nemocnice, udělají mi „výplach střev“ a budu chvíli ve sprše, pak budu spocená tlačit na sále a snažit se nevydat ani hlásku… Pak mi dají tu maličkou na břicho a já už si jen budu užívat jejího řevu 🙂 A jak to bylo doopravdy? Koncem února měli uzavřít v naší nemocnici oddělení pro rodičky a šestinedělky, neustále jsem se modlila, abych to stihla a nemusela jinam, no ale pak už jsem měla jen v ruce noviny a četla, jak se zavřela ona část nemocnice a že rodičky musejí rodit v okolních porodnicích…grrrr…tak nějak jsem se s tím musela smířit. 1.března 2011 v 7:30 jsem měla šílenou potřebu na „velkou“… Vykonala jsem potřebu, udělala jsem si velkou snídani, ostatně jako každý den poslední dobou, ale za 10 minut opět ta potřeba na „velkou“, měla jsem pocit, že nedoběhnu, taky ne, složila jsem se bolestí v kuchyni a řekla jsem, ááá to jsou ti poslíčci, půjdu si lehnout, tak do 10 hodin jsem ležela, dýchala jak po maratonu, někdy po 10 minutách, někdy 20 minut nic. Volala mi přítelova matka a můj dech jí po telefonu přišel divný, načež jsem ji uklidňovala, že se nic neděje, kolem dvanácté při rozhovoru s kamarádkou jsem každé tři minuty a někdy každou pátou odhodila telefon a svíjela se v křečích na posteli, protože nějaké hopsání na míči, nebo chůze mi vůbec nepomáhaly. No a bla bla bla, bylo půl druhé a já ležela po převozu sanitkou do naší nemocnice na erárním lůžku a sestra mě prohlížela, nato konstatovala, že jsem otevřená tak na osm prstů a že kdyby bylo kde, tak bych mohla klidně rodit. Že jsem přijela za pět minut dvanáct, jak se říká. Pak mě odvezli do Teplické porodnice, pamatuji si hodnou sestru, co mě doprovázela, hnusný dlaždičky, čumějící návštěvníky čerstvých maminek a pak už jsem jen cítila, jak mi doktorka píchla plodovou vodu a teplíčko, šílené bolesti a hned tlak na konečník, já rodím, řekla jsem si, ale tůdlenůdle. Poslali mě se vyčůrat a vysprchovat, čůrat nešlo, protože bych porodila do záchodu, sprchování bylo super, ale to bych neporodila, protože to bylo nejpříjemnější za posledních pár hodin, pak mi dvě hodiny drželi nohy u sebe, napomínali mě ať neřvu, ať dýchám, jednou v klídku a podruhé jako pes, hlavně ať tak neřvu, že budu unavená, pak mě otočili na bok, a slyšela jsem, že už to konečně jde, otočili mě zpátky a nic, měla jsem zavřené oči, skákali mi na břicho a nic, děsili mě slovy, že pokud nebudu spolupracovat, tak miminku ublížim, hrozný… Kontrakce jsem vnímala až moc, přítel mě na každou upozorňoval, ale to jsem nesměla tlačit a pak, když jsem měla tlačit, tak jsem dostala vynadáno, že prodýchávám kontrakce, a ejhle a jaké kontrakce, žádné jsem necítila, jediné co bylo fakt super, takové ty kecy, že nástřih není cítit, haha, já ho díky kontrakcím bez bolesti cítila až dost, no a pak jsem jen koukla na hodiny, bylo pět odpoledne přesně a uviděla jsem to malé stvoření jak vylézá ven… Po porodu bych mohla běhat maraton, to jako fakt. Kdyby mě dvě hodiny nešili a neroztahovali těma odpornýma zrcadlama a pak mě neuspali, protože došlo k nějakému pochybení, tak bych se zvedla a běžela až na konec světa, ano, tolik jsem měla energie!! Co personál? Tak nějak jsem asi zapomněla…
Jinak, abych byla pozitivní, kojení bylo a je nádherné, dodnes si ho užívám, je to tak krásné, živočišné a láskyplné…
4. Porod dle mých představ? Rozhodně rodit jinak a jinde. Když Vám v Ústí řeknou, že už můžete rodit a v Teplicích Vám držej nohy u sebe až přijdete o kontrakce, takže tlačíte a nevíte jak… Ale zase na jednu stranu, i když komukoliv jsem to řekla, tak se zděsil, že se mimi dává na dvě hodiny do inkubátoru, můj přítel seděl přes dvě hodiny na chodbě a měl malou u sebe. Musel být štastný, já jsem ležela tři hodiny jak pravítko na sále a čuměla na hodiny a čas se zastavil…
5. Vzpomínáte na porod rády? Budete se divit, ale ANO, bylo to to nejpřirozenější, co jsem kdy zažila a myslím, že by si to měla prožít každá žena, když dostanete poprvé miminko do ruky, tak pak zapomenete na ty špatné vzpomínky a děsíte se jen a jen toho nekonečného vážení před a po kojení, né to byl vtip, ale pravda je, že jsem se šíleně těšila domů, tam, kde jsem za prvních 14 dní naspala tak 5 hodin 😀 Pořád jsem nevěděla, že se může kojit častěji než po třech hodinách, tak jsem pláč dcerunky sváděla na prdíky…
6. Jaké byly Vaše pocity po porodu? Po porodu bych mohla běhat maraton, jak jsem již zmínila. A opět jsem byla důležitá, když jsem se pyšnila první procházkou s malou v kočárkou a kulhavou chůzí. Vypadala jsem jak postiženej páv 🙂