Zdravím všechny maminky, těhulky, čekatelky a veškeré čtenářky. Jak psal manžel, máme to za sebou! A protože jsme z porodnice doma, tak napíšu pár řádek o tom, jak to všechno probíhalo. V termín porodu jsem se dostavila do poradny plna očekávání, co bude. Nejdříve ultrazvuk (odhadovaná hmotnost miminka byla 3 700 g), CTG v pořádku. Doktor na ty výsledky koukal a říkal, že tomu tedy necháme ještě pět dní. Byla středa, takže mě objednal na pondělí na sekci. Pořád jsem si ještě říkala, že třeba to půjde spontánně.
Uteklo to jako voda a byla neděle. Nástup na rizikové oddělení ve mně vyvolával nepříjemné pocity. Na tomto oddělení se soustředí ta nejneobvyklejší těhotenství a to na psychice zrovna nepřidá. Proto jsem se zavřela na pokoji a raději s nikým nekomunikovala. Proběhlo CTG, EKG, holení a nějaká léková premedikace a verdikt, že dle „pořadníku“ půjdu na sál v 10 hodin. Pořád mi ještě nic nedocházelo.
V pondělí ráno kolem 9 hodin za mnou přijel manžel. To už jsem trošku nervózní byla.Vzpomínala jsem na postoperační stav po první sekci a nebylo mi zrovna do smíchu. Kolem 9:30 vtrhla do pokoje sestra, že volali ze sálu a máme už jít. Tak jsme vyrazili.
V předsálí se mě ujala anestezioložka, velmi milá a příjemná paní, vyplnili jsme nějaké administrativní záležitosti, nakoukli na sál a tam zrovna někoho řezali. Anestezioložka mě tedy poslala na chodbu za manželem. Strachy jsem se celá klepala. Po asi deseti minutách to vše vypuklo. Zavedli mě na sál (bylo to jako v „Ordinaci v růžové zahradě“), pobíhalo tam hodně lidí oděných do zelených operačních hábitů s rouškou. Anestezioložka jistě viděla, že se celá třepu. Krásně mi popisovala, co se zrovna děje a co se bude dít. Vtipkovala jsem, že do tak roztřepaného těla se nemůže trefit. Píchla mi do zad nějakou hadičku a vpustila roztok, který mi měl umrtvit spodní část těla. Povídali jsme si a 15 minut čekali, zda to zabere. Cítila jsem ruce, prsty u nohou a srdce, které mi bilo až v krku. Přistoupila operatérka, byly tedy dvě a ještě nějaký student a asi tři asistentky. Vzala skalpel a píchla do mě. Štíplo to. Pak jsme chvilku debatovali o tom, co to je štípnutí. Nakonec tedy, že jdeme na věc.
Samotný řez byl něco jak když si tužkou přejedete po podbřišku. Poté vzali nějaké kovové háky a tu ránu začali roztahovat. Hrozný pocit. Zatvářila jsem se jako když mám umřít, a proto přiběhla anestezioložka a začala komentovat, co se děje (lékaři vytváří otvor pro miminko). Pak si na mě doktorka lehla (divím se, že mi nezlomila žebra) a tlakem na břicho mi vytlačovala miminko ven. Měla jsem zatnuté všechny svaly a byla jsem celkově napnutá jak struna. V tom tlak polevil a Ondra začal plakal. Zaplavila mě vlna hormonů a byla jsem nejšťastnějším člověkem na světe. Chvilku na to mně Ondru donesli ukázat. Slzy mi tekly, nebyla jsem schopna slova. Pusinkovala jsem ho, hladila… užívala jsem si každé vteřiny s ním. Bylo to nádherných pár minut, pro které stojí za to trpět.
Ondru odnesli a horor pokračoval. Opět jsem si uvědomovala každý pohyb operatérky. Věty jako „Pozor, to je pankreas (slinivka)“, „Hmmm, tady je nějaký myom.“, „ A ještě k tomu varixy.“ mě přiváděli k šílenství. Odpočítávala jsem minuty, kdy ten horor skončí, přestanou do mě šťourat a zašijou mě.
Dočkala jsem se. Převezli mě na JIP a já se ještě asi hodinu klepala, než to ze mě všechno spadlo.
A pak už bylo jen líp. Pooperační rekonvalescence byla mnohem lepší než po první sekci. Rychle jsem se zotavovala. Druhý den jsem se rozchodila, třetí procvičovala a čtvrtý byla s Ondrou na pokoji, další den už si nás manžel odvážel domů.
Ač na některé části mého porodu vzpomínám s hrůzou v očích, nejdůležitější je, že mám ten poklad u sebe a jsme oba zdraví. Velmi si cením všech v Motole, jejich přístup je opravdu vynikající. Nezklamali a všichni se chovali nejen maximálně profesionálně, ale i velmi empaticky a vstřícně. Porod v Motole můžu jen a jen doporučit.
Tímto se s vámi všema loučím. Moje těhotenství je u konce a na dlouhou dobu (nikdy) další neplánuji. Přeji všem těhulkám, ať to zvládnou co nejlépe a snažilkám co nejdříve //. Stránky budu nadále navštěvovat, seriál pročítat a těšit ze všech pěkných zpráv, co tu najdu.
Děkuji i redakci, že mi umožnila sdělovat pocity z mého těhotenství. Je super nebýt v tom sám. 🙂
