Zdravím všechny maminky, těhulky, čekatelky a veškeré čtenářky. Další dva týdny těhulkování uběhly jako voda a pro nás přinesly překvapení a nové zážitky. Stěžejní byla prohlídka u gynekologa. Byla to poslední návštěva. Už mě odevzdal do péče Motolské nemocnice. Hned když jsem přišla, tak mě sestřička vítala s širokým úsměvem na tváři. Měla jsem radost, že jsem jediná v čekárně a budu moci s panem doktorem trošku pokecat. Nejprve moč, tlak, váha – vše je ok a v normě. Za 8 měsíců jsem přibrala 8kg a 23 cm v pase. Bříško mi roste hezky dopředu. Při ultrazvuku se mě pan doktor ptal, jak snáším to železo, co mi předepsal. Přiznala jsem se, že s tím bojuju, ale úspěšně. Bývá mi po něm asi jako vlkovi, když mu všili do břicha kameny. Ale paradoxně mi pomáhá, když se potom pořádně nadlábnu.
Doktor pak jezdil po bříšku, koukal na miminko, a tak jsem se naposledy zeptala, zda trvá na té holčičce, co mi minule předpověděl (tvrdil mi od začátku těhotenství, že to bude holka, jen na velkém ultrazvuku ve 30.tt mi vyvěštili kluka). Zatvářil se hloubavě, koukal, koukal a potom říká: „Já jsem vám věštil holčičku? Teď to teda vypadá trochu jinak.“ Ukázal mi monitor a tam byl krásný pohled mezi nohy miminka. Ukazoval mi stehenní kosti a úplně jasného pindíka s kuličkami. Pro jistotu jsme koukali i na pupeční šňůru, kudy vede, aby nedošlo k mýlce. Shlédli jsme to ze všech stran a resume je jisté. Je to kluk! Ani nevíte jak se mi ulevilo, že nemusím rodit s překvapením. Už tak to bude velké překvapení, jestli bude blonďák nebo tmavý, malý nebo velký, zlobivý nebo hodný.:-) Spadl mi neskutečný kámen ze srdce. Doma jsme vedli diskuzi o jméně a bude to Ondra.
Potom jsme s panem doktorem ještě chvilku hovořili. Řekla jsem, že zkusím porodit přirozeně, odpověděl, že jsem odvážná a že nevidí žádný důvod, proč jít na císaře (přitom mi před otěhotněním právě on doporučoval císaře). Potom si oba se sestřičkou stoupli přede mě, podávali mi ruku a přáli pohodový porod. Uvědomila jsem si, že se to opravdu blíží :-o.
Jinak jsme si užívali posledního sluníčka a byli jsme na výletě v Litoměřicích. Ty samotné mě nějak neuchvátily, ale výlet na zpáteční cestě byl pro mě infarktový. Manžel, jakožto velký milovník První republiky, roku 1938 a všeho kolem, se rozhodl, že mně ukáže opevnění kousek od Budyně nad Ohří, které se mu moc líbí. K opevnění vedla stará železniční trať, po které už dlouhá léta neprojel vlak, tvrdil manžel. Dobrá, tak jdeme. Vzali jsme Kubu za ruku, vysvětlili, že po kolejích se sice nechodí, ale tady už nejezdí vláček, a šli jsme. Když jsme byli na velkém železném mostě vysoko nad Ohří, kolena se mi klepala, protože mám opravdu fóbii z výšky, tak se za námi ozvalo houkání vlaku. Otočím se a vidím lokálku, jak si to šine směrem k nám. Krve by se ve mně nedořezal. Drapla jsem malého a utíkala na konec mostu, abychom se mohli někam ukrýt. Opravdu hezký pohled. Manžel potom zjišťoval, jaktože tam něco jelo a byl to vlak, který jezdí jen o prázdninách jednou denně (nějaká zájmová skupina). To bylo teda štěstí. Ale nakolik to byl infarktový zážitek pro mě, natolik to byl úžasný zážitek pro Kubu. Miluje mašinky a toto bylo něco.
Dále jsme byli na Dnech města Kladna, projeli se na labutích, koupili pamlsky. Prostě si to užíváme, jak jen to jde.
Užívejte si všichni. Přeji žádný stres a brzy pa.
Vilicek
