Ahojky maminky, těhulky, snažilky. Další dva týdny uběhly jako voda. Byly to náročné dva týdny nejen pro mě (musela jsem se připravovat na atestaci), ale také pro prcka. Mnohdy jsem zhřešila a v pozdních nočních hodinách popíjela jednu sklenku koly za druhou. A děťátku se to nelíbilo a dalo mi to rázně najevo. Kopalo tak urputně, že jsem musela změnit polohu a někdy se dokonce přestat učit. (Tak malý a už má takovou moc :-)) Atestace už je za mnou a tak se můžu našemu malému miláčkovi plně věnovat. Po večerech mu vyprávím, hladím bříško a je to moc fajn. Zdá se mi, že mě poslouchá a líbí se mu to.
Objednali jsme Kubíkovi postel. Snad se mu bude líbit a hlavně v ní bude pohodlně spinkat, ideálně celou noc. Hledali jsme dlouho a nakonec vyhrála tato.
Ve středu jsme byli v Genetu na screeningu. Při slově Genet jsem měla husí kůži, mám respekt z umělého oplodnění a různých genetických vyšetření. Přijde mi to neuvěřitelné, mocné a mnohdy až nebezpečné. Ale hlavně to může pomoci mnoha lidem, kteří s láskou touží po děťátku. Zkrátka respekt veliký. Po návštěvě tohoto zařízení jsem však totálně změnila názor…
Už jsme seděli v čekárně plné těhulek, když volala kamarádka a upozorňovala nás, že u „našeho“ doktora byla a že je to… jak to říci slušně… nelida. Ale já jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Jeden názor, žádný názor. Pak doktor si pro nás přišel do čekárny. Už od pohledu nesympatický pán (ale to mé nadšení z Genetu stále nezměnilo). Čekali jsme, že se na mrňouska podíváme, konečně ho uvidíme, budeme vědět, jestli je zdravý. Brali jsme to jako „prenatální setkání s našim dítkem“. Prostě očekání veliké. Pan doktor si sedl, zatáhl, nic mi neřekl, na otázky nereagoval. Kuba (starší dítko – 2 roky) to ticho nevydržel, ukázal na mě a s tázavým pohledem v očích se ptal: „máma“. Tak mu manžel potichoučku vysvětloval, že uvidíme to miminko z bříška. Pan doktor stále nic neříkal, pořád jen scanoval nějaké záběry, které mně jako laikovi připadaly jako fleky a já pořád čekala, kdy ho konečně uvidím. Další dotazy bez odpovědi. V tom pan doktor povídá: „Vy jste si to tady spletli s divadlem, ne? Já se tady snažím dělat medicínu!“ Já jako v transu odpovídám: „Čekali jsme, pane doktore, že nám aspoň něco ukážete.“ „To není moje práce,“ odpověď doktora. Manžel se zvedl, rozloučil se a odešel i s Kubou. Já tam ležela, adrenalin mi tekl až z uší a nevěřila vlastním uším. Prohlídka proběhla nejen bez komentáře (z úst pana doktora zazněla jen jedna věta – tohle je srdce), ale hlavně jsem našeho malého vůbec neviděla. Neukázal nám ani jeden záběr miminka, neukázal nám nic. No, zklamání veliké.
Pak zasedl ke stolu, vytiskl mi předpřipravenou zprávu a beze slov mi ji podával. Tak jsem se drze zeptala, zda je vše v pořádku. Řekl, že tam vše napsal a že je to standart. Když už jsem byla v té drzosti, tak jsem se zkusila poptat, zda tam neviděl pohlaví. Odpověď zněla: „Opravdu to chcete vědět? Kluk. Nashledanou“. Jako v transu jsem vyšla z ordinace, sedla si v čekárně a nebylo se mnou vůbec možno mluvit. Nevím jestli mě vykolejila informace o klukovi (přece jen jsem si vnitřně přála spíše holčičku), nebo přístup pana doktora, ale kombinace obojího byla fakt silná káva i na mě (a to se nepokládám za nějakou přehnanou citlivku).
Tak jsem vylíčila svůj hrozný zážitek. Pozor na mužské kandidáty věd, zabývající se fetální medicínou v Genetu :-).
Mějte se moc se hezky, užívejte si těhu a příště snad dodám i nějakou fotečku.
Pa pa Viliček
