Milé maminky, těhulky, čekatelky.
Jmenuji se Míša a jsem v 13. týdnu těhotenství (nebo je to jako v matematice … 14. týden?? … přesněji 13+5tt). Miminko (neboli naše Fazolka) je plánované, vytoužené a moc se na něj těšíme.
Máme už jednoho rošťáka (Kubíka), kterému je 16 měsíců. Na pohlaví Fazolky tedy nezáleží, ale moc bychom si přáli holčičku. Manžel už dlouho sní o Elišce, a i přestože mám termín porodu v den Eliščina svátku (5. 10.), byla by to Eliška.
Včera jsem byla na vyšetření. Před vyšetřením jsem byla nervóznější než před zkouškou ve škole. Co když Fazolka neporoste, co když něco nebude v pořádku, co když… Sestřička mi chtěla vyplnit těhotenskou průkazku, nachystala si ji, koukala do karty a v tom se zarazila. Ve mně by se krve nedořezal. Proč tak kouká? Proč váhá? Proč nevypisuje? A v tom pronesla slova, která mě úplně odrovnala. „ My jsme s panem doktorem pověrčiví, takže necháme vyplňování průkazky až po vyšetření.“ Sedla jsem si a odpočítávala vteřiny do chvíle než mě doktor vyšetřil a řekl, že je vše na jedničku. Nálada se mi změnila a vše jsem najednou viděla jen v těch nejlepších barvách. Když teď nad tím přemýšlím, tak nechápu, proč mě to tak rozhodilo. Ale zřejmě obava o Fazolku byla větší než soudné myšlení.
Protože mám rodiče z Moravy, rozhodli jsme se zajet k nim a radostnou novinu oznámit osobně. Dali jsme Kubíkovi do ruky fotku z ultrazvuku, šel za babičkou a dědou. Ti se při pohledu na foto ptali: „ Co to je, Kubi?“ a ten odpověděl naučené slovo: „mimi“. Obávala jsem se jejich reakce, ale byli úžasní a hrozně šťastní. Trošku nám vynadali, že jsme s oznamováním tak váhali a nechali to na poslední chvíli, ale já těch prvních 10 týdnů beru natolik rizikově, že raději mlčím.
Co vy? Oznamujete nový přírustek hned, nebo čekáte?
