Pamatuji si, že jako dítěti mi vždy bylo Bobka líto. Za prvé jsem vždycky nesnášela, když mě někdo k něčemu nutil. (A co se týče vstávání, platilo a platí to dvojnásob.) A za druhé jsem nikdy nebyla příliš sportovní typ, tedy tahání rozespalého králíka z klobouku na rozcvičku mi připadlo obzvláště surové. Některým typům sportů jsem vlastně přišla na chuť až na vysoké škole, ale větší část mi nic neříká doteď.
Ne, cvičit se opravdu nechystám, zatím. Ona by to ani moje doktorka nyní neschválila, když mám stále ten klidový režim. A jsou situace, kdy i já jsem zodpovědná a dodržuji doporučení lékaře, nebo se o to aspoň snažím. Nicméně po porodu, jakmile toho budu schopná, se do cvičení hodlám pustit s vervou. Motivaci je pro mě manžel, který prohlásil, že jsem se dokázala po porodu Val dostat do formy mnohem rychleji, než jak viděl u ostatních žen v našem okolí. (Já si to sice nemyslím, ale dohadovat se s ním o tom nebudu.) Na druhou stranu je to pro mě takový závazek, i když vím, že mě tím nechce manipulovat, ale byla to od něj forma poklony. (Také jste u sebe identifikovaly, co na vás napáchala výchova rodičů? U mě je to například neselhat a nezklamat.)
To „vstávat a cvičit“ je pro mě spíše synonymum něčeho, do čeho se mi nechce a věděla bych, proč to neudělat, ale prostě to z nějakého důvodu to udělat je třeba – a tak to udělám. I když mnohem raději používám citát mojí oblíbené postavy z Duny, Gurney Hallecka:
I když v překladu, který jsem kdysi četla bylo místo té poslední věty „ty máš povinnosti“, která dle mého názoru vystihuje podstatu věci lépe.
A proč tedy jsem si na tyhle dvě věty vzpomněla? Protože jsem usoudila, že řeči a vysvětlování jsou sice (také) třeba, ale (nejen) děti jsou mnohem více orientovány ne na to, co člověk říká, ale na to, co sám dělá. A tedy mi začalo být jasné, že když se Val pokouším přesvědčit, že jí opravdu nemíním kvůli jejímu novému sourozenci zanedbat, bylo by vhodné jí to i ukázat. Sice nade mnou stále visí onen Damoklův meč a měla bych mít klidový režim, ale dá se říct, že se stále cítím subjektivně docela dobře. A tak jsem vstala (spíše obrazně, kdo máte dítě, nedostavěný barák se zahradou a k tomu práci, víte, že klidový režim je takový eufemismus; zvláště, když jedinou babičku máte přes sto kilometrů daleko) a začaly jsme s Val podnikat různé aktivity, které jsem kvůli tomu klidovému řežimu rapidně omezila, abych vůbec mohla trochu odpočívat. Aktivity, které by Val potěšily a pro mě nejsou příliš fyzicky náročné.
Zašly jsme spolu do zvěřince cirkusu, který u nás teď hostoval. Do cirkusu vzala Val před pár dny babička a Val chtěla ukázat zvířátka – a hlavně právě narozené oslátko – i mě.
Zašly jsme na muzejní noc, která nesla název „Na vlnách pod plachtami“ a kromě volného vstupu na výstavu modelů plachetnic a kreseb mořských oblud, jak si je kdysi lidé představovali zahrnovala pro děti „školu vázání uzlů“ a vstup do napodobeniny podpalubí plachetnice. Ale hlavně se v rámci této muzejní noci odehrálo šermířské vystoupení přepadení muzea piráty na loďkách (které odehráli naši kamarádi šermíři). Val u vázání uzlů vydržela překvapivě dlouho, podpalubí plachetnice ji velmi zaujalo, ale pochopitelně byla nejvíce uchvácena pirátským vystoupením. Zejména pak jeho začátkem, kdy zajatý pirát uprchne vojákům tak, že skočí do moře a uplave jim. (Kamarád šermíř opravdu hupnul v pirátském kostýmu do Labe a za mohutného potlestku a pískání diváků řeku přeplaval :-))
Dál jsem se nechala jsem se od Val provést zookoutkem (minizoo) u nich ve škole – Val chodí na chovatelský kroužek, protože tvrdí, že když chce být veterinářkou, tak se musí učit od mala starat se o zvířata.
A pak jsme ve třech /i s manželem/ vzali Val na střelnici.
Val před pár dny oslavila svoje osmé narozeniny. Co se týče dárků, vyřešila to sama svým přáním – přála si jezdeckou helmu, aby na koních nemusela jezdit s cyklistickou. Dostala k ní ještě jezdecké rukavice a voďák na koně ve stejné barvě (vybrala si hnědou) a je nadšená. Už se moc těší na jezdecký víkend a o prázdninách na jezdecké tábory. Jsem zvědavá, protože to bude poprvé, co bude na jezdeckém táboře (a vůbec na táboře, protože na jiné – aspoň zatím – nejezdí) beze mě nebo bez táty (případně nás obou, protože jezdit na koni se učíme s ní).
Vypadá to, že přeci jen má moje slovo nějakou váhu a příklady jsou více než slova – vypadá to, že Val se zase začala na bratříčka těšit. To mi potvrdila i Valina třídní paní učitelka, když jsem se byla na třídní schůzce informovat o Valině prospěchu a i její lektorka kroužku hry na flétnu, když jsem šla po závěrečném koncertu malých flétnistů poděkovat a předběžně domlouvat další školní rok. Ne že bych se některé z nich přímo ptala, ale obě samy od sebe začaly s tím, že Val se na sourozence opravdu moc těší a kdy že mám termín. Musím se přiznat, že jsem si oddychla.
A jak to vypadá se mnou dál?
Konečně mám normální krevní tlak. Stejně jako jsem ho měla v prvním těhotenství. Ve svém normálním „netěhotném“ stavu ho mám dost nízký.
Vyhýbají se mi chutě – s Val jsem měla chutě pořádné a občas značně divoké, a většinou přicházely ve vlnách nebo obdobích.
Sice nemám chutě, ale zato vím, co mi neudělá dobře, stačí mi začichat – a měla bych se podle toho skutečně řídit a nebrat to na lehkou váhu, protože když to neudělám a přesto ono jídlo sním, opravdu mi pak je špatně.
Jsem čím dál tím více unavenější. Když si vzpomenu, jak jsem ve stejně pokročilém stupni těhotenství když jsem čekala Val absolvovala bez potíží celou Planetární stezku (od hvězdárny přes lesy – cca 15 km), je mi tak trochu do breku. Nicméně stále jezdím z práce na vyšetření na kole, je mi to pohodlnější 🙂 (a je to kousek).
Moje sestra mi nabídla a poslala těhotenský břišní pás, který používala při obou svých těhotenstvích. Doteď jsem nad takovou pomůckou ohrnovala nos a i teď jsem se jí rozhodla vyzkoušet hlavně proto, abych neurazila – a ejhle, ono to funguje. Jak píše Stephen King ve své knize Ostrov Duma Key: „Bůh nás vždy trestá za to, co si nedokážeme představit.“ S Val, se kterou jsem měla poměrně malé a úhledné bříško, jsem si vůbec nedokázala představit, co může obnášet pořádné těhotenské břicho. Už pár dní těhotenský pás používám, a i když se u toho cítím hloupě a poníženě, naznala jsem, že není prostor a čas na falešné hrdinství a falešnou hrdost. Navíc to stejně není pod těhotenským oblečením vidět. I když mi v mozku hlodá myšlenka, jestli se to povede ukrýt i pod těhotenské letní šaty, až bude léto a opravdu horko.
Když už jsme u toho falešného hrdinství, před pár dny jsem definitivně odložila boty s podpatkem. Sice širokým a nepříliš vysokým, ale přeci jen podpatkem a přešla jsem na pohodlné (i když zdaleka ne tak elegantní) boty bez podpatku. Vždy se snažím vypadat slušně a upraveně, ale usoudila jsem, že někdy je třeba ze svých nároků poněkud slevit.
Břicho mám takové, že si už nikdo nemyslí, že jsem prostě jen tlustá. Před měsícem se jedna rodinná přítelkyně tchánovců divila, že jsem těhotná a když jsem ji pobaveně upozornila na své již značně vyklenuté břicho, konstatovala ta dobrá duše bezelstně:
Na jménu pro Val jsme se shodli s manželem na druhý pokus bez potíží a průtahů a vlastně hned po ultrazvuku, dle kterého to měla být holka už měla vybrané jméno. O jméně pro syna se nyní vede „zákopová válka“ 🙂 a zatím není nic rozhodnuto.
Žertuji, že s manželem neumíme udělat normálně veliké dítě. Dle ultrazvuku ve třicátém týdnu doktor prohlásil, že vypadá o tři týdny větší než by měl být. (Val zase byla dle ultrazvuku – a to opakovaně – o tři týdny menší, než by měla být.) Nicméně vypadá vše v pořádku. Stále (stejně jako na minulém ultrazvuku) je koncem pánevním, nicméně to ještě v tomto týdnu nemusí nic znamenat. Já osobně tiše doufám, že tak i zůstane.
Jsem roztěkaná a špatně se soustředím, dělám si legraci, že bych si měla najmout ošetřovatelku přinejmenším do konce šestinedělí. Myšlenka je to hezká, nicméně nerealizovatelná – škoda. Tak například dnes jsem zapomněla na dnešní těhotenskou kontrolu. Vzpomněla jsem si na ni až odpoledne ve dvě – měla jsem tam být v deset. (Zítra tam budu muset zavolat, omluvit se a domluvit si náhradní termín, už nyní je mi trapně.) Utěšuji se tím, že – zatím – se mi nepovedlo zapomenout zamknout dům, vypnout plyn nebo žehličku, zastavit vodu, vyzvednout dceru…, tak se vlastně nic vážného neděje. 🙂
Manžel má konečně onen dlouho a netrpělivě očekávaný termín operace kolena, a to příští čtvrtek. Na jednu stranu jsem ráda, že to bude za námi, protože při představě, že by měl termín operace stanovený někdy na termín mého porodu, mě jímá hrůza. Z rozpětí termínů na tuto operaci v naší FN „měsíc až půl roku“ to tedy nakonec je „jen“ měsíc a půl. Na druhou stranu si pamatuji, jak dlouho byl ležák po první operaci kolene před lety a vzhledem k mému pokročilému těhotenství mě přechází smysl pro humor při představě, jak to budu sama všechno zvládat (včetně péče o něj, protože jinak to nepůjde; tenkrát jsme ještě byli bezdětní). Manžel mě uklidňuje, že tenkrát byl na operaci na centru jednodenní chirurgie a všechny následné komplikace (které začaly zánětem, otokem, pak pokračovaly tekutinou v koleni, špatným hojením… no prostě vybral si toho opravdu hodně) jsme řešili doma a následně na pohotovosti, zatímco tady bude týden v nemocnici a případné komplikace se zachytí a vyřeší tam. Snažím se být optimistická, ale já byla vždy spíše pesimistka (raději jsem příjemně překvapena než nepříjemně zklamána). Prostě to beru tak, že se to bude muset zvládnout, a tak se to taky zvládne – nic jiného se stejně dělat nedá. Nicméně když hledím při česání do zrcadla, hledám první šedivé vlasy. Zatím tam žádné nejsou.
