Ještě si to pamatuju… ty nekonečné dny po dobu deseti let s přerušováním kvůli nějaké komplikaci a teď už je to pátý měsíc, co nosím naše Pivátko pod srdcem a stále tomu nemohu uvěřit.
Vůbec se necítím těhotně, ani kilo nahoře, žádné chutě, žádné nevolnosti, jen to, že jsem doma na neschopence a občas jsem unavenější a pobolívající trošku prsa tomu nasvědčují.
Pátý měsíc, pátý měsíc, pátý měsíc… je to vůbec možné… už bych měla pomalu začít cítit pohyby, jsem prvorodička, tak to asi hned tak nerozpoznám, navíc jsem dost silnější, takže přes tu tukovou stěnu… no nevím, nechám se překvapit. Někdo to slyší jako ťukání zevnitř a někdo cítí jako bublinky, tak ty bublinky už začínám cítit, prý je i slyšet srdíčko, když někdo dá k bříšku ucho, ale to jen málokdo a kdo má dobrý sluch, tak u nás to nikdo není a nikdo to srdíčko neslyší.
A je tu druhý velký ultrazvuk, ó jak my se s taťuldem těšíme, hlavně na poslech srdíčka, to se nám líbí nejvíc.
A je to tady, píšu už doma, večer, ospalá, ale štastná, opět jsme viděli naše miminko a má se čile k světu, koupili jsme si flešku se 7 fotkama, je tam vidět srdíčko, ručičky i nožička… jen taťulda furt zkoumá, jestli to má pindíka nebo broskvičku, moc by chtěl chlapečka, ale to asi každý chlap, že?
Já jsem ráda, že jsem vůbec těhotná a mimoušek se má k světu a je zdravé, takže se těším na překvápko a taťulda furt vykládá, co by ta holčička v bříšku dělala, že si nemá s čím hrát, kdežto chlapeček jo, a proto už cítím takový šimrání v podbřišku a taky že se těší, až ten jedoucí vlak dojede do cílové stanice a miminko bude tady.
No a to je teda fakt, protože taťulda má nohu číslo 50.
Co doma stále dělám? Ráno vstanu něco poklidím, uvařím a celý den vyšívám a vyšívám, chci do konce února vyšít 6 obrázků na kapsář, tak snad to vše stihnu, zatím jsem v půlce, připojuji fotečky výšivek a taky naše Pivátečko prťavoučký.
Vaše Pivatko s Pivátkem ve špeku 😀
