Tak je tu den D! Termín porodu jsem měla podle ultrazvuku ve 12. týdnu 31. 3. 2015. Jenže ultrazvuk v porodnici na Obilním trhu, kde jsem se rozhodla porodit, ukázal, že miminko má mít přibližně 3 950 g. Proto jsme se s paní doktorkou domluvily, že porod bude indukovaný v případě, že sama neporodím do 3. dubna. Už to začalo vypadat slibně, neboť týden před termínem indukce mi začala odcházet hlenová zátka. Zprvu jsem se vyděsila, co se děje. Začala jsem silně špinit a sem tam bylo i trochu červené krve. Vzhledem k tomu, že jsem však hlavně špinila, nikam jsem nevolala a nechala tomu volný průběh. Kontrolní ultrazvuk jsem měla v den termínu porodu. Ukázalo se, že jsem velice hezky připravená a je možné, že porodím sama bez indukce. Nicméně se tak do určeného pátku nestalo.
Takže jsem v pátek 3. dubna nastoupila do porodnice. V sedm hodin ráno mi byl proveden kontrolní monitor a vnitřní vyšetření v ambulanci. Vše bylo v pořádku. Pak jsem vyplnila s paní porodní asistentkou formulář, podepsala pár papírů, vyfasovala nemocniční košili a šla na porodní pokoj. Tam mi byla asi v osm hodin zavedena tableta na vyvolání porodu. Asi půl hodiny po ní proběhl klystýr. Nevím, jestli by mi byl proveden automaticky, neboť sem si o něj řekla sama. Pobyt na pokoji jsem strávila částečně na míči, částečně v koupelně ve sprše a na toaletě. Paní porodní asistentka mně chodila kontrolovat, přinesla mi též rohlík a čaj, neboť jsem doma nesnídala.
Okolo desáté hodiny jsem požádala o epidurál. Mám dost nízký práh bolesti, proto jsem si tentokrát chtěla porod aspoň trochu ulehčit. Takže mně paní asistentka píchla vodu, vzala krev na zkoušky, jestli ho vůbec můžu mít. Ukázalo se, že ano a tak okolo jedenácté přišly paní anestezioložky. Aplikace epiduralu byla horší než porod samotný. Paní anestezioložky měly dost práce s tím, aby mně vůbec našly místo v zádech, kam zavést hadičku. Zjistilo se totiž, že mám obratle tak u sebe, že není prostě místo pro vpich. Samotná aplikace tak zabrala asi půl hodiny. Probíhalo to tak, že jsem ležela na boku, kolena jsem musela přitlačit co nejvíc k břichu, záda jsem musela co nejvíc vyhrbit. Jedna anestezioložka na mně v tomto stavu lehla a ještě víc mně přitlačila kolena k břichu. Musla jsem zvolna dýchat a vydržet, než druhá anestezioložka našla vhodné místo. No byla to drska. Ale kdo chce kam, pomozte mu tam. Dýchat nešlo, záda mně děsně bolely z nezvyklé pozice a anestezioložky se dost zapotily. Navíc jsem měla velký strach o miminko, které už bylo bez vody a které jsem dost mačkala. Nakonec to zavedly okolo půl dvanácté. Krátce poté mi porodní asistentka zavedla oxytocin.
Bohužel, epidurál jaksi nezabral. Bolesti byly ostré stejně, jako bez něj, navíc jsem se začala hodně rychle otvírat a do hodiny od jeho podání byl Vašíček na světě. Přesně ve 12. 45 hod.
Byl to krásný pocit, když mi ho položily na břicho. Na obličejíčku mně modřinu, jak se ve mně otlačil a také měl popraskané žilky v očkách, protože byly při porodu otevřené. Byl ale nádherný. Malé ručky, nožky, krásný obličejík, prostě krásný chlapeček. Měla jsem ho chvilku na břiše s pupeční šňůrou. Aby neprochladl, po chvíli ho porodní asistentka vzala na váhu, měření a také samozřejmě na označení čísly a jmény. Dostali jsme číslo 289.
Míra 52 cm a váha 4 140 g mně dost překvapila, neboť tak velký se mi rozhodně nezdál. Po této proceduře nás nechali zhruba dvě hodiny spolu. Miminko se téměř hned přisálo. Placenta vyšla asi půl hodiny po porodu, byla celá a porodní asistentka mi ukázala místo, kde Vašík ležel. Byl tam pěkný důlek :-).
Pak mně paní doktorka zašila nástřih, pogratulovala mi a rozloučily jsme se. Ve tři hodiny nás s Vašíčkem odloučili. Miminko vzali na dětské oddělení a mně donesli oběd. K obědu byly knedlíky s jahodovou omáčkou. Nemohla jsem dost dobře sedět, špatně se mi jedlo. Pak jsem šla do sprchy a převlékla se do čistého. Mezi tím přistavili kolečkové křeslo, sbalili mi kabelu a pan sanitář mně odvezl na pokoj. Byla jsem na čtverce docela sama. Chvíli jsem si lehla a odpočívala. Pak přišla sestřička a poučila mně, jak to tam chodí. Poté jsem šla do sprchy a pořádně se napila. Okolo půl paté jsem zavolala na dětské oddělení, jestli si můžu přijít pro miminko. Bylo mi sděleno, že zatím ne, neboť se Vašíček dost nabumbal plodové vody a stále ublinkával. Museli ho i odsávat. Takže jsem čekala a čekala. Mezi tím jsem se navečeřela a chodila se sprchovat. Miminko mi přivezli v půl sedmé večer. Už se mi moc stýskalo, ale byla jsem i ráda, že můžu chvíli odpočívat. Vašíček byl a je spavé dítko. Na kojení jsem ho musela budit a nechtělo se mu nijak moc cucat. A když konečně, tak dost blinkal a stále ještě i tu vodu. Pěkně se napapkal až v noci.
Asi okolo deváté hodiny večer mi přivezli na pokoj spolubydlící, maminku s chlapečkem Šimonkem. Také byl velký, 3 950 g. Druhý den při pediatrické kontrole zjistili, že jak můj Vašíček, tak Šimůnek mají nalomenou klíční kost. Vašíček levou a druhý chlapeček pravou. No jo, není to překvapivé při jejich velikosti. Naštěstí to nebylo nijak vážné poškození. Jen jsme musely dávat při kojení a polohování pozor, aby jim hlavička na tu bolístku netlačila.
Co se kojení týče, mléko se mi udělalo už v neděli, což bylo druhý den po porodu. Druhý den přivezli ještě jednu maminku s holčičkou, co se narodila nožičkama dopředu. Obdivuji její odvahu rodit normálně koncem pánevním.
Pobyt v porodnici byl velmi příjemný. Personál se k nám choval mile a ochotně. Ve sprše tekla stále teplá voda a jídlo bylo chutné. Když jsem si po porodu umyla vlasy a pořádně se vydrhla, přišla jsem si jak na novém světě :-). Domů nás pustili přesně na velikonoce. Byla to docela sranda, neboť jsem se v pátek po porodu ptala, kdy pojedu domů a bylo mi řečeno, že v úterý. Jelikož nemáme auto, musela jsem si odvoz domluvit. Požádala jsem kamarádku, která slíbila, že to půjde. V neděli odpoledne mi však přišla sestřička říct, že půjdeme domů už v pondělí, bude-li vše v pořádku. No a na svátky nebyla kamarádka doma. Naštěstí sousedé, kteří mají také malé dítko, byli doma a byli ochotní pro nás přijet. V pondělí proběhl kolotoč posledních vyšetření, podepsání papírů a nakonec jsme se v jedenáct hodin vymotali ven. Usadili jsme miminko do autosedačky a vyjeli směrem ku domovu.
A tímto končí můj příběh o těhotenství a porodu. Začal se nám psát krásný nový o životě ve čtyřech, resp. v šesti, počítáme – li o naše mazlíčky, pejska Fida a želváka Želváka :-).
Děkuji všem, kteří jste na nás mysleli a omlouvám se za zpoždění s článkem. 14 dní po porodu jsme odjeli s dětmi na venkov k babičce, dědovi a sestře s její rodinkou. Strávíme zde zbytek šestinedělí a pak se uvidí podle toho, jak daleko bude manžel s dokončením podkroví. Na internet se zde moc nedostanu. Proto bude i má aktivita na portále spíše nulová. Věřím, že vše napravím, jak dojedeme zase domů.
Krásný den všem přeje
HankaManka